Jak jsem začala hledat srdcem…

Zkoušeli jste si někdy jedním slovem charakterizovat vztah s vaším partnerem? My ano! A nechali jsme si naše slova vyrýt na snubní prstýnky… Věděli jsme, jak budou vypadat, ale netušili jsme, co nám tam ten druhý nechal „vepsat“… Podívali jsme se poprvé až po našem krásném šumavském obřadu. Ta slova byla přesná… Abychom mohli dojít do tohoto láskyplného momentu a odevzdat se jeden druhému, museli jsme ujít velký kus cesty… A tak prosím – nikdy nepochybujte! Věřím, že na každého čeká jeho spřízněná duše… Ale kdybyste se mě zeptali před čtyřmi lety – asi bych vám odpověděla jinak…

Potkali jsme se v hodně podobném období. Filip byl po čerstvém ukončení velmi bizárního vztahu. A já se ještě vzpamatovávala… Můj tehdejší přítel se se mnou rozešel v den mých třicátých narozenin. Dal mi krásný dárek – kopačky a to   z ničeho nic! Svět se mi tenkrát zhroutil. Trvalo mi přes rok než jsem opět začala normálně „fungovat“. Trápila jsem se, litovala, plakala, doufala… Dostala jsem se na úplné dno. Libovala jsem si v mém utrpení…Z lítosti se brzy stala nenávist, z nenávisti stav, kdy je vám vše jedno. Tenkrát jsem pochopila, co znamená výraz mít zlomené srdce… Shodli jsme se s Filipem, že bychom vlastně chtěli svým předešlým partnerům poděkovat. Bez vás bychom spolu dnes asi nebyli. Díky tomu, čím jsme si tenkrát prošli, tak si dnes mnohem více vážíme toho, co mezi námi vzniklo.

Důležité bylo rozhodnutí, odrazit se ode dna, začít na sobě pracovat. Uvědomila jsem si, co vlastně chci a koho vedle sebe chci… Můj život se úplně změnil. Začala jsem číst motivační knížky, sbírat zážitky a hlavně snít… Snít o muži, který jednoho dne přijde, vezme batoh a odveze mě do Asie na cestu za poznáním…

Uvědomili jsme si oba, že vztah může být upřímný bez lží, přetvářek a falešných úsměvů. Uvědomili jsme si, co jsme získali a jak jsme za to vděční. Jak jsem psala na začátku, na každého čeká jeho spřízněná duše. Malý princ říká: „Jenomže oči jsou slepé. Musí se hledat srdcem.“ A tak jsem začala hledat srdcem… Nikdy to nevzdávejte! To, co se nám děje, jsou důležité životní zkoušky, které nás posouvají dále…

Naše šumavská svatba byla jednou velkou oslavou lásky! Stvrdili jsme náš vztah v obklopení rodiny, přátel a úžasného Otce Šebestiána. A je nám spolu krásně! Sdílíme společné hodnoty – VDĚČNOST za lásku a vzájemné SOUZNĚNÍ… Dvě slova na našich prstýncích…

 

Zvedla jsem se z gauče a začala chodit…

Před rokem jsme šli s Filipem Camino do španělského Santiaga de Compostela. Neuvěřitelný zážitek! Osm dní, 160 kilometrů, nespočet krásných zážitků a nových přátelství. Jen my dva, dechberoucí krajina, poklidné dny…Jedna z nejkrásnějších „dovolených“, snad nikdy jsem si tak neodpočala! Ano, slyšíte správně! I když jsme šli denně v průměru okolo 20 kilometrů, místo únavy se dostavovala euforie. A tenkrát mi to došlo! Běhání není nic pro mě, chůze je pohyb, který mi dělá dobře! A potvrzují to i různorodí odborníci. Například uznávaný psycholog Martin Seligman v knize Vzkvétání doporučuje, že by člověk měl ujít denně 10 tisíc kroků. A to mě inspirovalo k tomu, chodit ještě více!

Představte si, že jdete krásnou pálavskou krajinou mezi vinicemi, slunce pálí do zad a vaše jediná starost je – kochat se! Občas vyjdete na vrchol kopce, rozhlédnete se po nádherném okolí a zasníte se… Žluté šipky jsou pro vás nejdůležitější na světě a ukazují vám směr Svatojakubské cesty jižní Moravou. I v Čechách si totiž můžete zakusit tzv. Camino. Začínali jsme v centru Brna, naším cílem byla Klentnice a vyhlášené Café Fara, nakonec jsme došli až do Mikulova na Svatý Kopeček. Doporučujeme!

Co jsem vypozorovala?
1. Chůze probouzí kreativitu, dostávám často ty nejlepší nápady, při chůzi mi to prostě pálí! Dokládá to i citát, který napsal Nietzche: „All truly great thoughts are conceived while walking.“ Dokládají to i vědci. Při pohybu se vylučují hormony, které podporují jasné myšlení.

2. Když jdu, tak se mi daří soustředit na přítomný okamžik. Dokážu vnímat různorodé vůně, rozličné barvy, netradiční tvary stromů, keřů, symboly… Když procházím klidnou krajinou, tak medituju. Uvědomuju si svůj krok, dech, rovnováhu, střed těla… Vnímám, jak je tělo dokonalý organismus.

3. Když jsem ve stresu, obejdu blok baráku a cítím se hned lépe. Chůze je jeden z nejpřirozenějších pohybů.

Miluju ranní procházky! Někdy vystoupím o zastávku dříve a jdu pěšky do práce nebo nevyužívám eskalátory a výtahy. A mám 10 tisíc kroků jistých! Zkuste to, ten pocit je k nezaplacení. 🙂

Homo Sapiens Laskavec

Foto je pouze ilustrační. :-)) Není to aktuální foto z ČD – upozorňuju. 🙂

Co mohou mít společného kněz, servírka, zdravotní sestřička a učitel matematiky? Není to krátkozraká popularita, ani líbivé finanční zabezpečení, dokonce ani ostré lokty. Je to pouhopouhá laskavost. Teď si představte svět, kde se tato obyčejná vlastnost stane životním stylem. Možná to nezní moc sexy, ale rozhodně to stojí za vyzkoušení… Ptáte se proč?

Jedeme se štábem Vyšší odborné školy publicistiky za dalším laskavcem. Cesta vlakem příjemně ubíhá a člověk má možnost přemýšlet. V únoru 2016 jsme spustili v Nadaci Karla Janečka projekt #laskavec, který vyhledává a oceňuje lidi za jejich nezištné dobré skutky. V tuto chvíli máme 11 krásných příběhů z celé České republiky a pokračujeme dále. Máte pocit, že tento druh je na vymření? Zdání klame! Takovýchto dobrodinců je hodně, akorát o nich nikdo neví…

Mirek Dušín, Matka Tereza, Hana Vaňousová

Co mají společného? Hopo Sapiens Laskavec je člověk moudrý a zároveň laskavý.
Skromnost je jedním z jeho charakteristických znaků. Tito lidé dávají do svých dobrých skutků volný čas a někdy i finance, ale hlavně kousek svého srdce. Kdokoliv se může stát laskavcem, není potřeba zvláštních dovedností. Nepředstavujte si Mirka Dušína či Matku Terezu! Laskavosti můžete dělat v práci, ve škole, na ulici – v podstatě kdekoliv… Jak vypadá ukázkový #laskavec?

Vlasta Říhová – 59 let, Havířov. Pomáhá maminkám, které se ocitly v nouzi, a některé si zve na Vánoce ke štědrovečernímu stolu. Založila Facebookovou skupinu Maminky v nouzi Havířov, která má již přes 850 členů.

Miroslav Bouška – 79 let, Praha. Stará se o opuštěné kočky, a to i přes značné zdravotní potíže. Kupuje krmivo ze svého skromného důchodu.

Vendulka Koupilová – 38 let, Senice na Hané. Zdravotní sestra, která se věnuje pacientům i mimo ordinaci a to přímo u nich doma. Jezdí za nimi na převazy, píchá jim injekce, vyzvedává léky, zařizuje věci na úřadech… Navíc pořádá dětské tábory ve svém volném čase.

Lenka Frková, Anežka Jedličková – Praha západ. Mladé slečny, které spojuje láska k psům. Kamarádky, které se rozhodly měnit psí osudy a založily miniazyl „Voříškov“, kde pomáhají opuštěným pejskům.

Otec Šebestián – 50 let, Moravská Třebová. Již více než 10 let se stará o lidi bez domova.
V církevních objektech, které spravuje, našlo domov asi 50 „trosečníků“ a další přicházejí. Je ojedinělým příkladem toho, že i v dnešní době je možné „mimo systém“ konkrétně a účinně pomáhat.

Laskavost a věda

Laskavostí se zabývá pozitivní psychologie a existují vědecké výzkumy, které poukazují na to, že lidé, kteří konají dobré skutky, jsou více spokojení a méně vystresovaní. Sonja Lyubomirsky, přední výzkumnice a autorka knihy The How of Happiness, zjistila během svého výzkumu, že vybraná skupina lidí, kteří vykonali v jednom týdnu během jednoho dne pět laskavých skutků, tak se cítili výrazně šťastnější a tento pocit u nich přetrval ještě mnoho dnů. Martin Seligman, zakládající osobnost pozitivní psychologie doporučuje ve své knize Vzkvétání také cvičení v laskavosti.

Zkuste si vzpomenout, kdy jste naposledy udělali pro někoho něco pozitivního. Jenom pouhopouhá myšlenka na daný čin vám může zlepšit náladu. Já si například vzpomínám, jak jsme letos jeli s Filipem do Třeboně. Ve vlaku byla dívka, která neměla jízdenku. Chtěla si ji koupit od průvodčího a zaplatit kartou, což ale nebylo možné. Oznámil jí, že bude muset vystoupit na následující stanici. Filip se do debaty vložil a jízdné za ni zaplatil. Viděla jsem rozzářené oči té mladé ženy ještě dlouho poté…

Klasické „laskavé“ situace se dají zažít na zastávkách. Nedávno jsem běžela na autobus, řidič otevřel dveře na poslední chvíli, ale nebyl z toho vůbec nadšený. Darovala jsem mu úsměv a při výstupu z autobusu jsem mu k volantu položila placku s nápisem #laskavec. Nevěřili byste, jak se najednou rozzářil a dokonce se usmál. Takovou situaci si budu pamatovat ještě dlouho…

Jaké má výhody být laskavý?

Máte radost z vykonaných dobrých činů, cítíte se užitečný a více vyrovnaný. Věnujete svůj čas něčemu, co dává smysl a tím pádem máte paradoxně více energie. Svým chováním můžete měnit atmosféru ve společnosti či někoho inspirovat. V neposlední řadě laskavost prospívá zdraví. Tento nový životní styl přináší jen samá pozitiva. Otestujte si to na cvičení „Random Act of Kindness“ – jeden den v týdnu udělejte 5 pečlivě náplnovaných dobrých skutků. Po každé laskavosti si napište, co jste udělali a jak jste se přitom cítili….

Pro inspiraci…

1. zavolejte někomu, koho jste dlouho neslyšeli
2. uvařte kolegovi v práci kávu/čaj
3. usmějte se na paní prodavačku v obchodě
4. navštivte nečekaně prarodiče či nějakého staršího člověka
5. pohlídejte kamarádce dítě
6. překvapte partnera jeho oblíbeným jídlem
7. zaregistrujte se na webu dobrovolnik.cz
8. nabídněte pomoc sousedovi
9. kupte si na ulici časopis Nový prostor, který prodávají lidé bez domova
10. darujte krev
11. pomozte mamince s kočárkem do tramvaje
12. nabídněte za deště někomu místo pod svým deštníkem

#laskavec Kde můžete nominovat? www.nadacekj.cz/laskavec

Krutá rovnováha…

fullsizeoutput_1468

Přemýšleli jste někdy nad tím, kolik mají láska a nenávist společného? Jsou to jedny z nejsilnějších emocí, které člověk může zažívat. Člověk miluje celým svým tělem i duší. Doteky a polibky jsou jako dobré víno, které chcete neustále dolévat. Chcete být ovíněni, protože je vám pak krásně. Láska může přejít ale velmi rychle k nenávisti…

Člověk, který nenávidí, chce ubližovat. A jak nejvíce ublížíte? Totálním nezájmem, absolutní ignorací, vymazáním ze života… Slova jsou zbytečná, nezájem bolí mnohem více… Nenávistný člověk chce, aby dotyčný trpěl, protože ho potřebuje přesvědčit o své pravdě pravdoucí. Zažívám momentálně jedno z nejkrásnějších období svého života. Život mi ale ukazuje, jak důležitá je rovnováha. Nemůže vám být jen krásně, musí se to vyvážit chvilkami, kdy je vám smutno a vy nemůžete nic udělat s tím, že ne všichni lidé se radují z vašeho štěstí. Většinou se jedná o lidi, kteří jsou vašimi nejbližšími, kteří stáli dlouhá léta při vás a pak jednoho dne… Zůstala jen prázdnota, vzpomínky, kamenné tváře…

Dnes ráno jsem dočetla knížku Příběh psaný do vody od Blanky Milfaitové – marmeládové královny. A uvědomila jsem si, kolik toho máme společného! Obě plzeňačky, obě jsme zažily „divné žití do třiceti let“, obě jsme našly skvělého muže až po třicítce, obě jsme musely opustit staré systémy, aby mohlo začít něco nového a krásného, obě si v sobě neseme určitou prázdnotu v srdci, kterou po sobě zanechali ti, jenž nedokážou překonat své ego, obě toužíme procestovat svět…

Sníme a sny si plníme

Cestopisný recepis marmeládové čarodějky z ostrovní expedice může na někoho působit jako totální bláznovina, úlet šílené ženské, která riskuje životy malých dětí na zahraničních expedicích. Zároveň na někoho může působit extrémně inspirativním dojmem! Svět, kde je možné vše. Kde děti vyrůstají v rodině plné porozumění, kde rodiče drží pospolu, kde láska a pohlazení jsou na prvním místě.

Jednou bych také chtěla vyrazit na takovou expedici se svojí rodinou – čekat na západy slunce a zbytečně nepospíchat… Já bych chtěla zažít svět, kde vládne (láska)vost… Svět, kde trávím více času se svým mužem než s kolegy z práce (i když je mám moc ráda..) 🙂 Kniha Blanky Milfaitové je přesně taková. Když si ji přečtete, nepromarníte ani vteřinu. Doporučuji mít přečtenou i její první knížku Příběh opravdové vášně, kde se dozvíte více o jejich strastiplných rodinných vztazích, které mi tak moc připomínají ty moje…

Příběh psaný do vody – Blanka Milfaitová

Abyste mohli žít podobný život potřebujete pěkný kopec odvahy a můžete vyrazit na cesty. Tak jako Blanka na svou ostrovní expedici – Zanzibar, Trinidad a Tobago, Kréta, Sicílie, Stromboli, Mallorka, Frioulské ostrovy, Ynys Enlli, ostrov Man, Hebridy, Orkneje, Shetlandy a Vesterály… Ona, její muž a dvě malé holčičky. Pro někoho pošetilost a nezodpovědnost? Pro mě inspirace, radost, štěstí. „Můj nový život mi přinesl tolik změn a přišly právě a jen díky snaze překonat věci staré,“ vysvětluje Blanka. Knížka je plná opravdového života, upřímnosti, cestování a samozřejmě receptů… Psaná lehce, vtipně, zároveň ale ostře s nutnou dávkou velkého talentu. Blanka dokazuje, že je renesanční žena. Kromě nejlepších marmelád světa, umí skvěle napsat knihu, kterou si koupí opět velké množství lidí. Proč? Protože je jiná a nabízí útěk z všednodenních povinností, protože dává naději, že může být lépe…

Kdy už se pustíte do plnění vašich snů? Nemusíte jezdit na Shetlandy, stačí udělat něco, po čem už dlouho toužíte a může to být jen úplná maličkost… „Ale nikdo mi nemusí můj život závidět, máme stejné startovní čáry. Místo závisti a hledání důvodů, proč to nejde, stačí zvednout zadek od televize, poslat k šípku despotického šéfa, vyčůrané „kamarády“ a ukuňkaného partnera a spálit ulhané noviny, típnout Facebook a vyrazit žít svůj vlastní život. Dát snům ty správné 3D, ale i hlubší rozměry. Můžete jít sny žít! Vlastní sny. A budete si vážit každého, věřte mi, kdo vám do toho nebude krafat, ale podrží vás, podpoří a ocení. Tak jako to mám já.“ Blanka Milfaitová, Příběh psaný do vody.