Chystáte se na Pouť do Santiago de Compostela?

Sedím v jedné z mých oblíbených pražských kaváren a dočítám poslední stránky Poutníka od Paula Coelha. Vybavuji si prašné cesty, pohádkové lesy, kamenité stezky, romantické uličky… Už nejsem poutník, ale myšlenkami jsem stále na Svatojakubské cestě…

Pokud si potřebujete vyčistit hlavu, srovnat myšlenky, prověřit své síly, hodit se do „offline režimu“ nebo chcete zažít aktivní dovolenou, tak nazujte boty a vyražte. Dovolte si strávit čas sami se sebou…

12966282_10208625104292505_1215577518_n

Co potřebujete na Camino?

Nezapomeňte, že co si zabalíte, to si taky odnosíte. 🙂 Skvělý vychytávky mají v obchodě Pod 7 kilo. Já jsem si tam koupila batoh značky Osprey (40l) a byla to dobrá volba! Filip měl bágl Deuter (50l). Říká se, že by měl člověk nést maximálně 10% své váhy. Zpětně jsme zjistili, že můj batoh vážil 6,4 kilo a Filipův 10,2. Ať žije minimalismus! 🙂 Jedny kalhoty a legíny, pět triček, mikina, větrovka… Jak jsem to zvládla s minimem věcí? V hostelech a ubytovnách si můžete nechat vyprat, takže netahejte zbytečnosti! 🙂 Co nám udělalo největší službu? Jelikož hodně pršelo, což je v Galicii časté, tak určitě pláštěnka Ferrino a Deuter obal na batoh. Skvělé výrobky má firma Sea to Summit – rychleschnoucí cestovní ručník a nafukovací polštářek. Důležité jsou pohodlné pohorky a gelové náplasti! 🙂 Co se týče kosmetiky, tak jsem měla opravdu minimum věcí. Ze všeho nejvíce jsme používali měsíčkovou Indulónu a konopné mazání Mentholka od Cannadermu. Každý večer a ráno jsme mazali unavené nohy. Já jsem nosila dvoje ponožky do bot a to mi dost pomohlo. Za skvělé tipy děkujeme blogu Lucky cesta!

12988187_10208625144693515_1710280680_n

Jak se stanete poutníkem?

V lisabonské katedrále Sé jsme si zakoupili poutnický pas Credencial del Peregrino – říkali jsme mu familiérně „kredenc“ (zakoupit můžete i v jiných katedrálách). Byl tím nejcennějším, co jsme měli. Ztratit „kredenc“? To je konec Camina! 🙂 Do Credencialu totiž sbíráte razítka, která dostáváte v kostelech, na ubytovnách, v restauracích a kavárnách. Abyste získali v Santiagu tzv. „Compostelu“ neboli poutnický diplom, musíte ujít nejméně 100 km, pokud jedete na kole, koni nebo oslíkovi tak 200 km. 🙂
V Portugalsku doporučujeme zakoupit kapesního průvodce „The Portuguese Way to Santiago de Compostela“ (autor: Sergio Fonseca). My jsme ho koupili v Lisabonu na
Time Out Mercado da Ribeira, mají ho také v obchodě Vida Portugese. Lze ale koupit i jinde, např. v Portu. Před cestou jsme si stáhli pár „Camino appek“ do mobilu, pro případ, že bychom sešli z cesty. A párkrát se to opravdu stalo…

12968782_10208625107652589_1496494609_n

Trasa

Svatojakubská pouť do Santiaga de Compostela vede z mnoha míst v Evropě. My jsme si vybrali méně frekventovanou portugalskou trasu. Začít můžete už v Lisabonu (611 km) nebo v Portu (cca 240 km). Z Porta vedou tři cesty: pobřežní, centrální a tzv. Braga way. My jsme se rozhodli pro centrální trasu se začátkem ve vesnici Ponte de Lima (160 km do Santiaga). Trasa je skvěle značená. Stačí sledovat žluté šipky či žluté mušle sv. Jakuba. Dalším důležitým symbolem jsou kamínky, které poutníci nechávají na rozcestích – každý kamínek = změna v lepšího člověka. Po celou dobu míjíte kamenné patníky, které vám ukazují, kolik ještě zbývá do cíle. Je to taková krásná hra pro děti i dospělé!

12992727_10208625119252879_171589438_n

12957380_10208625112292705_42961139_n

Střípky z naší cesty:

1. den: Ponte de Lima – Rubiaes – 19 km
Začali jsme nejnáročnější trasou s převýšením 400 metrů. Přálo nám počasí, a tak jsme si užili nádherné výhledy.

2. den: Rubiaes – Tui (Španělsko) – 23 km
Z Portugalska do Španělska jsme přešli přes krásný most a ocitli jsme se v malebném historickém městečku Tui.

3. den: Tui – O Porriňo – 17 km – pohodová etapa 🙂

4. den: O Porriňo – Cesantes – 18 km
Většina poutníků zakončí tuto cestu v městečku Redondela, my jsme se ale rozhodli z městečka Redondela ujít ještě další tři kilometry a odměnou nám bylo krásné ubytování Albergue o Refuxio de la Jerezana!

5. den: Cesantes – Pontevedra – 15 km
Krásná a pohodová trasa. Pontevedra je jedno z nekrásnějších měst na této etapě – doporučujeme se zde zdržet!

6. den: Pontevedra – Caldas de Reis – 23 km
Na této cestě jsme se seznámili s dalšími poutníky a od této chvíle jsme nešli sami. Dokonce se nám stalo, že jsme se tak zapovídali a došli dál než jsme původně plánovali. 🙂

7. den: Caldas de Reis – Pádron – 19 km
Vidina ochutnávky lahodných Pádron Peppers nás hnala dopředu. 🙂

8. den: Pádron – Santiago de Compostela – 25 km
Nejdelší a zároveň moc krásný úsek – pohádkové lesy a klikaté uličky…

Celkem: cca 160 km

Ubytovny pro poutníky neboli Albergues

Poutnické ubytovny či hostely mají svá pravidla. Například v nich můžete strávit jen jednu noc. Otvírají většinou okolo třetí odpoledne a ráno v 8h už musíte zase vyrazit na cestu. V Portugalsku jsou hodnější – tam stačí odejít v 9.00. Stojí většinou od 6 do 15 Euro/osoba/noc – některé jsou za příspěvek, který uvážíte věnovat. Určitě si nezapomeňte spacák. Já měla i nafukovací polštářek. Někde mají vlastní peřiny, ale jistota je jistota. 🙂

Hned první den jsme měli neuvěřitelné štěstí. V Rubiaes jsme objevili privátní albergue – NINHO – The Pilgrim Nest. V nádherném kamenném domě na vás dýchne z každého rohu kousek umění – knihy, obrazy, citáty – vše velmi vkusné. Určitě se zde zastavte a pozdravujte Marlen. Je to skvělá a zábavná hostitelka! V Tui (Španělsko) jsme spali v Albergue el Camino – velmi pěkná a čistá privátní ubytovna. Na šestilůžáku jsme byli sami. 🙂 Ve městě O Porriňo jsme se ubytovali v základní ubytovně Albergue de Peregrinos de Porriňo. Pro mě asi „největší“ zážitek – na pokoji bylo 24 lůžek, železné palandy připomínaly kasárna na vojně – lehce depresivní prostředí. A pozor večerka ve 22.00! 🙂 Naopak ubytování v Cesantes Albergue o Refuxio de la Jerezana pro nás bylo příjemným zpestření. Celý večer jsme strávili povídáním s Marií – majitelkou hostelu. Tři kilometry navíc za to stály!

V Pontevedra jsme se ubytovali přímo v centru města ve Slow City Hostelu. Majitelé jsou architekti. Od první chvíle, kdy tam vstoupíte, to vnímáte. Vše je zařízeno velmi minimalisticky a prakticky zároveň. Ocenili jsme elektrické topení na pokoji, protože jsme si potřebovali usušit věci. A dostali jsme skvělé kulinářské tipy. V tomhle městě musíte ochutnat Pulpo neboli chobotnici a to konkrétně v rodinné restauraci Casa Fidel – O Pulpeiro. Největší pecka!

V Caldas de Reis jsme se nejdříve trochu lekli, protože Albergue O Cruceiro je na půl hotel a ubytovna. Bylo velmi zvláštní šlapat v zabahněných pohorkách po kobercích. 🙂 Pokud půjdete přes město Pádron, tak vám doporučujeme nový hostel Albergue Corredoiras. Jak se říká, to nejlepší na konec! Vše je doladěné do detailu. Je vidět, že majitelé jsou horolezci a vědí, co člověk po celodenní tůře potřebuje. V Corredoiras mají neuvěřitelné vychytávky, které vám zpříjemní poslední dny na Caminu! V cílové destinaci v Santiagu jsme si za odměnu dopřáli noc v hotelu.

12966684_10208625111132676_335094788_n

 

12992092_10208625109892645_984581703_n

Poutnická gastronomie

Camino může být vlastně i taková gastronomická tour. Po cestě se zastavujete v kavárnách a restauracích, kde vám kromě razítka do Credenciálu dají i skvěle vychlazené pivko! 🙂 Hodně nás zaujala Pescaria Cafetaria za vesnicí Arcozelo. Skvělý koncept, kde si kromě sendviče, můžete zakoupit i kartáček na zuby! A zároveň to jsou rybářské sádky. Určitě doporučujeme se tu zastavit. Některé restaurace nabízejí speciální poutnické menu jako například Restaurante Constantino v Rubiaes. Není to žádná vysoká gastronomie, ale když máte hlad… V Galicii je to hodně o mořských plodech a rybách. Jak jsem zmínila velkým zážitkem byla restaurace Casa Fidel – O Pulpeiro v Pontevedra – zde jsme ochutnali chobotnici a Svatojakubské mušle. Doporučujeme také navštívit pivní bar Grifón, The Basset Beer Bar a klasický vinný bar La Navarra. V Caldas de Reis jsme narazili na krásnou útulnou restauraci s názvem O Muiño, kde se specializují na tradiční španělské tapas. Nemělo to chybu! V menších vesničkách občas narazíte na bistro, které je součástí „supermarketu“. 🙂 Být v Pádronu a neochutnat delikátní Pádron Peppers? Tak to pardón! I když nebyla sezóna, tak jsme je nakonec objevili na místním trhu! Pokud chcete ochutnat autentickou galicijskou kuchyni, tak doporučujeme zajít v Santiagu do hospůdky La Tita. Pozor bývá tam dost plno!

12980515_10208625115692790_1821553106_n

12969425_10208625129933146_1509234761_n

Pět až šest hodin chůze denně, vše co potřebujete k životu máte na zádech v batohu… Zážitky, které vám už nikdo nikdy nevezme..

Buen camino, pelegrinos!

image

Opojné vyčerpání…

image

V mlžném oparu probouzejícího se Santiaga se majestátně tyčí k nebi katedrála, ke které ročně putují statisíce poutníků z celého světa. Nezdálo se nám to! Jsme tady! Naše Svatojakubská pouť (Camino) trvala 8 dní a celkem jsme ušli 160 kilometrů. Když jsme se vydali na Camino Portuguese, tak ve mně toto trojciferné číslo vyvolávalo až strach, pocit, že to nemůžu zvládnout… Nikdy jsem přece nic podobného nešla…

Je to neuvěřitelně zvláštní a krásný pocit zároveň. Myslela jsem si, když úspěšně tuto cestu dojdu, že budu šťastná, že je to konečně za mnou, s radostí odhodím batoh a dám nohy nahoru. A víte, co se stalo? Jsem smutná, že je konec! Nejraději bych šla další etapu. Dnes ale již nikam putovat nebudeme, připomíná nám to latinsky psaná „Compostela“ – diplom, který jsme obdrželi v Officina del Pelegrino.

Vše hezké jednou končí, aby mohlo začít něco nového. Nad katedrálou právě svítá – začíná nový den… S Filipem budeme putovat dále naším společným životem, obohaceni o nádherné zážitky, nová přátelství a s pocitem, že se můžeme jeden na druhého spolehnout… Na tuto cestu budeme vzpomínat do konce života. Každému bych doporučila jít své vlastní Camino – objevit a překonat sám sebe…

P.S.
Až vstřebáme všechny ty silné momenty a zážitky, tak napíšeme delší příspěvek, slibujeme. 🙂

image

image

image

image

image

image

image

image

Poutníci jsou taky lidi…

Je půl osmé ráno, venku je ještě tma, za okny Albergue (ubytovny pro poutníky) silně bubnuje déšť… Rychle vyskočit z postele, provést základní hygienu, zabalit věci do batohu… Zkontrolovat puchýře a hlavně nezapomenout namazat nohy měsíčkovou Indulonou! Skočit do bot a vyrazit na další etapu Camino Santiago de Compostela. Prostě jen jít… Vyčistit si mysl, vnímat přírodu, unavit tělo… Takto probíhají naše dny na Camino – každý den stejný a přesto úplně jiný – nabitý neskutečnými zážitky, zajímavými příběhy, únavou i radostí… Upřímně? Na začátku Camina jsem nevěřila, že to dám. Nejsem totiž výrazně „sportovní“ typ, raději dávám přednost městskému životu před touláním se krajinou. Jsme „poutníci začátečníci „, přesto máme za sebou pátý den a 92 kilometrů v nohách! Zbývá nám jich už pouhých 67. 🙂 Pořád nechápu, že jsem se na tuto neskutečnou pouť vydala. Nelituju, jsem šťastná! Je to skvělej pocit! Kdo to nezažil, nemůže pochopit. „Only those who have walked the „Camino“ know what it means,“ jak se píše v našem průvodci od Sérgio Fonseca, který jsme úplnou náhodou zakoupili v Lisabonu. My jsme si to také neuměli představit… Hlavou se mi honí spousta myšlenek a pocitů… Vítejte na Camino…

„Poutníci jsou taky lidé nebo ne?“ Přivítá nás majitel Slow City Hostelu Albergue v nádherném městě Ponteverde. Když se na sebe podívám v zrcadle, tak si nejsem úplně jistá. Kouká na mě holka v pláštěnce, kšiltovce a super návlecích do deště slepených z igelitky značky RockPoint. Sama bych si nabídla tak ubytování pod mostem… V tuto chvíli – na konci dne po několikakilometrové trase je naše inteligence na bodu nula. Nejhorší jsou vždy poslední tři kilometry do cíle – hlava už ví a nohy tuší… Každý den mě bolí jiné svaly – jedu na autopilota – zvednout nohu, zvednout druhou. Vtípky se pohybují na úrovni 2.B. Já: Za náma jdou nový, vypraný v Pervolu.“
Filip: „To byli ovčáci – maximálně čtveráci.“ „Ponožky suš na dva cykly.“ Mozek je vypnutý… Veškerá energie je soustředěna do nohou. 🙂

Víte, co? Vůbec neřeším, jak na Camino vypadám. Jediné po čem v závěru dne toužím je horká sprcha, sundat bágl a boty… Uff to je úleva. Co mě ale každý den udivuje je, kde se v člověku, který nemá vůbec žadnou kondičku bere ta síla? Ano, mluvím o sobě. Co se mýho zdraví týče – poslední půlrok byl celkem náročný. A tady zjišťuju, že se tělo dokáže zregenerovat už za pár hodin. Ráno mě nic nebolí a můžu znovu vyrazit!

Pochodujeme pohádkovým lesem! Je jedno, jaké je počasí, protože na všem lze nalézt něco pozitivního. Návrat k přírodě, čistá mysl, důvěra v sama sebe… To vše se mi tady neustále honí hlavou. Absolutní ticho – nikdo nikde. Jen vy a cesta před vámi…

Krásně zelené lesy střídají voňavé louky.. Po chvíli procházíme malebnou vesničkou se starodávnými kamennými domy. Nahlížíme do upravených rozkvetlých zahrad a občas i pronikáme do života místních lidí a nejen lidí – také zvířat – na Caminu můžete potkat i divočáka! 🙂 Na cestě zapojujeme intenzivně všechny smysly – voní tu citróny, pomeranče, a i grilované ryby… Vše najednou… A místní nás zdraví – Bon Camino!

Radost, odvaha a svoboda… Smysluplnost, pokora a laskavost… Tahle cesta je pro nás velkou lekcí.
Díky pouti oceňuju dokonalost přírody! Vidím detaily, kterých si v „normálním“ životě nemáte šanci všimnout. Užívám si to! Zároveň vnímám laskavé chovaní místních a soudržnost poutníků, který na cestě potkáváme…

Zbývá už jen 67 km – držte nám palce! Díky! Bon Camino! 🙂

image

image

image

image

image

image

image

image

image

Camino de Santiago de Compostela

Objevovat krásy portugalského venkova a jít pěšky do španělského Santiaga? Zjistit, jaké máme limity a čeho je člověk schopen? Absolvovat něco, co ani jeden z nás nikdy nezažil? Sáhnout si na dno svých sil? Pro nás je to výzva, kterou jsme se rozhodli naplno prožít… Zhruba na osm dnů z nás jsou poutníci, kteří vyměnili hektické velkoměsto za toulky poklidnou krajinou. Jsme na cestě… Co nám přinese ukáže až čas…

První den na slavné „Camino“ máme za sebou! Námi zvolená trasa do Santiaga má 153 kilometrů. Začínáme v Ponte de Lima a nemohli jsme si vybrat lépe! 🙂 Jedná se totiž o jeden z nejnáročnějších úseků na celé portugalské cestě s převýšením 400 metrů a délce 19 kilometrů.

Vše, co potřebuji momentálně k životu je v mém batohu – váží okolo pěti kil a já už přemýšlím, co z něj ještě vyhodím… Kdo mě zná, tak si asi bude říkat, že jsem se úplně zbláznila. 🙂

Bilance prvního dne: dva puchýře a málem prokousnuté lýtko od místního portugalského voříška. 🙂 Nejsem v tom ale sama. V Albergue Ninho – ubytovně pro poutníky, kde trávíme noc, jsou na tom ostatní velmi podobně. Většina „kolegů“ si masíruje nohy či ošetřuje puchýře. Kromě Svatojakubské mušle máme ještě jedno společné. Pohyb poutníků po ubytovně je velmi pomalý – dalo by se říct až rozvážný. Poznávací znamení jsou „flip flopy“ na unavených nohou…

„Musíš chodit rychle, čím dříve budeš v cíli, tím méně budeš trpět.“ Taková slova ujištění dostávám večer od Filipa na dobrou noc… Byl to překrásný den! Snad mi ten optimismus vydrží až do Santiaga! 🙂

image
imageimage
image

image

image

image

Lisabon!

image

Touláme se bez cíle ve spletitých uličkách labyrintu Alfama. Ve vzduchu je cítit čerstvě vyprané prádlo, které se mísí s vůní právě připraveného oběda. V dálce je slyšet, jak někdo hraje na kytaru a klevetění místních žen. Nepřemýšlíme, jen se necháváme unášet místní ospalou nedělní atmosférou. Světlo i stín hrají neuvěřitelné divadlo v kulisách tohoto dechberoucího představení. Blankytně modrá obloha je v kontrastu s barevnými fasádami domů – modrá, růžová, žlutá – hlavně žádná stereotypní šedá nuda… Na stromech pomeranče – ano v březnu, je to tak! Objevujeme zákoutí, nekonečné výhledy, bloudíme v lisabonském labyrintu a nic nám nechybí… Jsme opět na cestě… Lisabon je jen začátek…

image

Alfama… Za každým rohem se nachází neuvěřitelně krásné obrazy…

image

image

Jídlo je kapitola sama pro sebe..Určitě navštivte Food Market! A ve čtvrti Belém si zase dejte jejich úžasný dortík Pastel de Nata…Jedině tady ho servírují teplý!

image

image

imageimage

Legendární tramvaj číslo 28 je povinnost! 🙂

image

Principe Reale – krásný výhled na celé město…

image

V sobotu si určitě dejte Flea Market v Campo de St. Clara.

image

…relax u řeky…

image

Nikdy není příliš pozdě…

Tento příspěvek je plný odvahy, odhodlání, životní energie, ale především motivace. Poslední dobou potkávám čím dál více lidí, kteří touží po změně. Mají pocit, že v jejich životě není něco v pořádku. Většinou dojdou k poznání, že žijí život někoho jiného. Často žijí sen rodičů, či svého partnera. Dělají práci, která je nenaplňuje, touží po změně… Jak se píše v knize Rovnováha od Jamese A. Cusumana: „Nikdy není příliš pozdě na to, abyste našli svou cestu a ocitli se tam, kde máte být.“

IMG_6896

S Terkou jsme se poznaly zhruba před rokem u kamarádky Renaty. Vyprávěla mi o její touze cestovat a o tom, jak moc by jednou ráda navštívila Brazílii… Mluvila o tom s velkým zaujetím a celá zářila. Pak ale jiskry v očích pohasly a to většinou ve chvíli, kdy začala vyjmenovávat, proč nemůže odjet a jak je to všechno těžké… V duchu jsem si moc přála, aby v sobě našla odvahu. Tušila jsem, že jí cesta změní život. A to doslova…

12309015_10206069282505725_767983874_n-2

Rok se s rokem sešel a Terezka mi poslala e-mail. Vydala se na cestu! Ráda bych s vámi sdílela její příběh, který může být inspirací i pro někoho dalšího. Moc si vážím toho, že mi dala svolení podělit se o její vyprávění. Nechala jsem ho v přesném původním znění bez jakýchkoliv úprav. Pozitivních zpráv není nikdy dost – zvlášť v dnešní době. Jestli ještě někdo váháte, zda se vydat na cestu za poznáním, tak tady máte odpověď. Jak se dozvíte v článku, jakmile se rozhodnete, tak začnete potkávat ty správné lidi, kteří vám pomohou. 🙂 Nebojte se změn, vždy přinesou něco nového, něco co vás posune dál k vašemu snu…A pokud ne, tak jste to aspoň zkusili…

Teresie Kalousková – Provence, 4.12. 2015

terka kalouskova

Před odjezdem do Francie jsem musela učinit mnohá rozhodnutí, promluvit si s mnohými lidmi a navštívit mnoho míst, než jsem se jednoho dne ocitla sama před sebou a cítila, že je důležité se všeho vzdát proto, abych se znovu našla (pro mnoho lidí to je klišé všedního dne, ale pro mne to byla výzva).“

Následovalo mnoho vyřizování přes Francouzský institut a hledání možností, ale díky skvělým lidem, které jsem potkávala čím dál častěji, jsem se dostala skoro až do cíle. Říkám skoro, jelikož v den, když jsem si kupovala jízdenku mi teprve došlo, co se opravdu děje…A že moje cesta je otevřená všem možnostem…A zároveň se uzavírá něco, v čem jsem zůstávala velmi dlouho, a dnes již mohu říct, že vím proč. Je to cesta pohodlnosti, ne však spokojenosti, alespoň pro mne. Nakonec jsem opravdu odjela, probrečela jsem skoro celou cestu autobusem, která trvala 21 hodin, ale bylo to očistné. Nevěděla jsem, co mě čeká, kam jedu, jak to tam vypadá, ke komu jedu, co tam budu dělat…Prostě vůbec nic. Co mě ale opravdu drželo nad vodou byla víra, že to prostě dokážu, že budu šťastná a samostatná a nezávislá…že najdu svoji práci snů (poslání) a budu rozhodovat v souladu se sebou samou a zbavím se strachu, který mě dlouhou dobu svírá…“

Příjezd byl velmi těžký, obtěžkaná jak vánoční stromeček jsem putovala od domu k domu a hledala, kde to vlastně bydlím. Po dvou hodinách a pěti kilometrech jsem to opravdu našla. Ovšem zbývaly mi ještě 3 hodiny času než přijde syn paní, u které budu bydlet a předá mi klíče. Strávila jsem je v parku s knížkou a přišlo ono známé – „Co si to udělala?“ Hlavou mi jely miliony otázek o budoucnosti a minulosti a přítomnosti, přerušily mě až hodiny…“

Přišla jsem do krásného obrovského bytu, který však  po mnoho dní obývám sama a tím se i učím, jak být soběstačná a být sama sobě parťákem. Inu měla jsem instrukce jak postupovat…Teda velmi chabé. Jak je jistě známé Česká republika je plná byrokracie, ovšem rozhodně nemá na Francii, na jednu věc je potřeba asi deset doložek…hrůza….ale hned jsem si řekla…holka dívej se na to z lepší stránky, má tě to učit trpělivosti… Tak teda pokračuju dál. Ano, musím potvrdit, že se technika, dívej se na to z lepší stránky „Always look on the bright side of life“ (známá písnička z Monthy Pyton) je neskutečně účinná, i když si zrovna připadáte, že se vám máčí bota v těch nejsmradlavějších výkalech.“

Tedy zpět… všechny instituce jsou tu propojené, jedna bez druhé nefunguje a tak když něco chcete, jako já momentálně práci, hezky si to postupně zařiďte a ČEKEJTE…Na všechno je zde potřeba zvací dopis, na který se…čeká:)“

 První dny to bylo těžké, neměla jsem přátele, nebyla tu ani paní u které bydlím, jelikož je střídavě v Paříži a zde a neměla jsem ani aktivity, ani internet, ovšem nevzdávala jsem se, opět mě držela víra a knihy….Ty mi dodávaly nezdolatelnou touhu dosáhnout stavu skutečného klidu a vyrovnanosti, jak se v nich píše.“

Postupem času jsem si našla kurzy tance, zapsala se do školy, zapsala se i na konverzaci angličtiny a našla přátele, kteří jsou úžasní. Za měsíc a půl jsem navštívila pár vzdálených památek, chodím běhat, tančím, čtu, byla jsem v opeře, jdu do kina, chodím na koncerty, vyzkoušela jsem si zpívat na pódiu, ochutnávám místní jídlo, vychutnávám atmosféru a trochu píšu.“

provence ja

Celý můj život jsem si přála spoustu věcí, chtěla jsem mít pestré dny naplněné tím, že chci svět ochutnávat, ovšem nebyla jsem schopná to udělat. Stále jsem na něco čekala. Jenže to byly alibi, prostě jsem jen byla pohodlná a raději jsem se podřizovala, ačkoliv jsem vnitřně cítila, že mi je z toho velmi zle. A ono mě to také jednoho dne dohnalo.“

Poté, co vás to dožene, jakýmkoliv způsobem (u mě to byly masivní úzkosti a občasné deprese), sebere vám to chuť, sílu a duši (nevíte najednou, kdo jste a co chcete) a pak je velmi těžké opět vstát a jít do toho, ale když se to povede, a netvrdím, že je to cesta lehká, je to povznášející. Začínáte být na sebe hrdí, že jste překročili určité konvence. Tímto moc děkuji lidem, kteří mě v této cestě podporovali, inspirovali…(takže děkuji tobě Dominiko) a podporují dál, a také děkuji sobě a víře, která mě stále vede kupředu…“

Teresie Kalousková – Provence, 4.12. 2015

provence

Jak jsem studovala na slavné univerzitě Berkeley…

Sedím Mezi řádky (a to doslova), užívám si kavárenského života. Miluju pozorování lidí. Každý z nich si do kavárny přinese svůj příběh, radosti i problémy. Baví mě představovat si jejich životy. Nejraději bych se s každým dala do řeči. Kavárenské štěbetání, kousky rozhovorů, které se skládají do pestré mozaiky. V ten den seděly kousek ode mě tři vysokoškolačky. Jen tak se bavily..

První:
Mobil jsem nechala v tašce, notebook jsem večer nezapnula. Mám ze sebe fakt radost!“

Druhá:
Holky, musím vám něco říct. Čtu teď skvělou knihu – Vzkvétání!“

Třetí:
To bude zase pěknej motivační blábol…Jak být šťastná, úspěšná, dokonalá..“

Druhá:
Néé, je to vědecký! Fakt! Všechno doložený. Ten obor se jmenuje Pozitivní psychologie. Já jinak motivační knížky moc nemusím. Ale tohle je fakt super! Taky jsem nedávno byla na přednášce Jak zvládat neúspěch! A to mě fakt bavilo. Byl to úplně konkrétní návod, nebylo to jen tlachání..“

Třetí:
Hlavně je důležitý se z toho neposrat!“

12231556_10207472687122796_1776573804_n

Proč mě ten rozhovor zaujal? Protože Vzkvétání je knížka, kterou už mám více než rok ve své blízkosti. Kniha, která se mnou procestovala všechny naše destinace za poslední dobu. Kniha, o které se dá říct, že mi tak trochu změnila život. Kniha, která učí pozitivnímu přístupu k životu.. Kniha, která mě dostala ke studiu oboru s názvem „The Science of Happiness“ neboli Věda o štěstí!

Vše se odehrálo v rámci MOOC (Massive Open Online Course) přesně před rokem. Naštěstí jsem nemusela studovat vědu o štěstí přímo na kalifornské univerzitě v Berkeley, ale veškeré přednášky se konaly jedenkrát týdně v online prostředí na speciální platformě. Do kurzu bylo zapojeno 100 000 lidí z celého světa. Na Facebooku byla vytvořena uzavřená skupina, kde se řešily domácí úkoly. Lidé ze všech koutků světa si radili, jak být spokojený! Moc ráda na to vzpomínám! Studovat štěstí? Proč ne! Všichni celý život hledáme odpověď na otázku, co je štěstí?! Tak já už mám na to i certifikát! 🙂

Certificate

Jedno z prvních cvičení v rámci kurzu byly „Tři dobré věci“. Už skoro rok si zapisuju, co se mi přes den stalo dobrého. Je to takový deník. Jen s tím rozdílem, že pozornost zaměřuju pozitivním směrem. Doporučuju! Když se člověk přestane rochnit ve všemožných „srágorách“, tak se vám křivka štěstí výrazně zvýší! Teď na podzim ideální. 🙂 Kupte si pěkný notes a každý večer věnujte deset minut tomu, co se vám přes den stalo hezkýho. Třeba, že vám partner udělal snídani. Já už třeba vím, co si dnes zapíšu. 🙂

12212049_10207472687682810_472957788_n

12233072_10207472682762687_954013472_n

Je na čase posunout se dál…

Přesně před rokem jsem poslala Tereze respektive jejímu krásnému „severskému“ blogu TerezaInOslo hlas v soutěži Blogerka roku. Kdyby mi někdo řekl, že za pár měsíců budu mít svůj DVblog a pojedu na tříměsíční „Cestu za poznáním“, tak bych se mu vysmála. Rok se s rokem sešel a DVblog je nominován ve výše zmiňované soutěži v kategorii Objev roku. Kruh se uzavírá. 🙂 Jenže…

Měl to být blog pro rodiče a přátele, aby věděli, kde se zhruba s Filipem v daleké Asii nacházíme. Psaní mi ale začalo přinášet ohromnou radost a najednou jsem věděla, že ho nelze jen tak „vypnout“.

image

Procházím si fotky z cesty po Asii, vybavuji si vůně, barvy, nálady… Vzpomínám na úžasné zážitky a lidské příběhy plné laskavosti a optimismu… Teplý písek mi pálí do nohou, slunce mě oslňuje, šumění moře je tou nejlepší hudbou. Popíjím čerstvou kokosovou šťávu a v myšlenkách jsem zpátky na nádherném thajském ostrově Koh Lanta. Pak se zase rychle přemísťuji směrem do Kambodži a ohromného chrámového komplexu Angkor War – sedím v autobuse a dělám si poznámky, nechci zapomenout ani jednu maličkost, chci si vše uchovat hluboko v paměti.

image

image

V horách ve vietnamské Sapě mám před sebou fantastické výhledy na rýžová pole – tady se to píše samo! A co teprve na dvoudenní plavbě po ikonickém Mekongu v Laosu… V severním Thajsku sedím na zábradlí balkónu našeho hostelu, kde bylo jediné místo s fungující wifi. Občas je to i adrenalin. 🙂 Barma je srdcovka! Cítím doteky a úsměvy krásných a hodných lidí.

image

image

image

V létě jsme procestovali pro změnu Island! Opuštěná měsíční krajina se měnila ve zvlněné pahorky. Ohnivé sopky střídaly ledové království a členité fjordy. To vše je v mé paměti, to vše je zaznamenáno na DVblogu.

11850838_10205456976158449_1135792731_n
Největší odměnou po návratu z Asie byl rozhovor s jednou zaneprázdněnou známou.
„Člověče u toho posledního příspěvku jsem brečela.. Krásně napsané..“„Ty čteš DVblog?“ ptám se. „To jsem nevěděla.“„No jasně, sledovala jsem celou vaši cestu. Kam se chystáte dál?“

Jednu mou kámošku blog motivoval k rozhodnutí konečně odjet na delší čas do zahraničí. To je to, co mi dělá radost a přináší uspokojení!

Velké díky patří Filipovi, který četl všechny příspěvky jako první, jehož názoru si nesmírně cením…

Šťastnou cestu, ať míříte kamkoliv..

DV

Budu moc ráda, když dáte DVblogu hlas. Děkuju!

http://www.blogerkaroku.cz/nominovane-blogy/dvblog

 

„Offline“ víkend…

12166553_10207332122568770_1891672371_n

Je brzy ráno, slunce pomalu prosvítá z pod mlžného oparu, vzduch je chladný a prosycený různorodými vůněmi. Podzimní krajina nám ukazuje neskutečnou škálu barev. Dříví praská pod nohama, jinak je absolutní ticho… Já, městský člověk, si užívám každé minuty! Nejobyčejnější věci se pro mě stávají doslova luxusem. Proč tomu tak je? V hlavě mi zní citát, který jsem si přečetla před týdnem na výstavě New Brave World v pražském DOXu.

„Pro řadu lidí se dnešní zrychlený a přeorganizovaný svět orientovaný na výkon a úspěch stává místem, kde přestávají být schopni fungovat…“

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

My chceme něco dělat!“ Snad nejčastěji vyslovovaná věta tohoto víkendu. Touha po fyzické manuální práci byla v každém z nás. Laptopy, smartphony, wifiny odpojeny a hurá do gumovek! Co bylo samozřejmé pro naše předky, se pro nás stává krásným únikem z hektické reality.

12165766_10207332120608721_310646797_n

ovce dojeni_II

Na ovčí farmě u kamarádky Renaty jako by se zastavil čas – v dobrém slova smyslu. Představte si, že ráno posnídáte štrůdl právě vytažený z pece, namelete si voňavou kávu a do ní nalijete čerstvé ovčí mléko, které jste si před malou chvílí sami nadojili. Pak vyrazíte s partou skvělých lidí do lesa, kde sbíráte dříví a rovnou ho zpracováváte. Co my uděláme s motorovou pilou za tři hodiny, to by naši předci dělali možná několik dní…

12166668_10207332136849127_328977659_n

12167757_10207332138929179_149031028_n

Na čerstvém vzduchu pěkně vyhládne, a tak je čas na dobrý oběd. Dýňová polévka, kterou vaříte na starých kamnech s praskajícími polínky nemá chybu. K tomu papriky plněné domácí brynzou a bylinky ze zahrádky. Pak dostanete do ruky „kotouč“ neboli kolečko a jdete sbírat listí. Dalším úkolem je skutálet seno pro ovečky, rozřezat tři padlé vrby, opravit střechu, nezapomenout přikládat do kamen a je to! 🙂 Všichni jsou usměvaví a touží po dalších a dalších úkolech…

12067168_10207332124808826_1577483095_n

Večer si s přáteli sednete ke společnému stolu a při příjemném klábosení ochutnáváte neuvěřitelně lahodné sýry, které vyrábí naše hostitelka. Jsme přeci na ovčí farmě! Nikomu nechybí televize ani Facebook, příběhy sdílíme „offline“, palce nahoru si dáváme spontánně a okamžitě… Neukládáme nic do Cloudu, ale do naší paměti…

12063928_10207332134649072_555378940_n

syr jara cimrman_II

Život na farmě je náročný – obzvlášť pro ženu, která je na vše sama… Velký respekt! Pro nás to byla víkendová zábava, pro Renatu je to každodenní těžká dřina. Ale krásná dřina…Jsem vděčná, že jsem mohla s vámi tento víkend prožít! A teď zpátky do zrychleného velkoměsta… Než naskočím zpátky do režimu online, dovolte ještě jednu krásnou myšlenku…

Člověk nebyl stvořen jako automat, a pokud se jím stane, je zničen základ jeho duševního zdraví.“ Aldous Huxley

zuby ovce_II

12 obrazů z cesty po Islandu

IMG_9688

12 dní na cestě, ujetých 2226 km a 60 hodin za volantem…Každý kus této nádherné země nám ukázal neuvěřitelnou sílu přírodních živlů. Ohnivé sopky, ledové království, členité fjordy, měsíční krajinu, zvlněné pahorky… Představte si, že jedete po klikaté silničce… Po levé straně máte nespoutaný oceán, po pravé vysoké hory a před vámi se neustále objevují nové a nové obrazy. Plátna jak od romantických malířů z 19. století. Vše je tak skutečné! Za každou zatáčkou či horizontem jsou další úchvatné scenérie. Island útočí na fantazii a příroda hraje hlavní roli! Žádná města, ani továrny, jen malebné vesničky a divoká, člověkem téměř nedotčená krajina…

Náš roadtrip začal na západě a pak jsme pokračovali po směru hodinových ručiček. Zde je našich TOP 12 obrazů…. 🙂

1.

Měsíční krajina střídá zelené pahorky.

Prvně jsme byli konfrontováni s rozmanitostí islandské přírody na poloostrově Snaefellsness. Škála barev byla obrovská! Od různých odstínů zelené, přes ledově bílou, okrovou, či zářivě modrou. Je těžké se věnovat naplno řízení a neskončit v příkopu, když se krajina neustále mění a vy jste tou krásou doslova fascinováni.

IMG_9138

2.

Nádherné pláže

Vybavuji si okamžik na pláži Djúpalónssandur, kde je úplně černý jemný písek a všude spousta jemných oblázků. Místní věří, že kameny z této pláže dodávají energii, a tak když jedou do hlavního města, tak si vždy alespoň jeden vezmou. 🙂 Pláže na Islandu jsou v kontrastu s vysokými horami. Škoda jen, že je zde taková zima a člověk se nemůže koupat. 🙂

11846355_10205464625709683_879947463_n

3.

Ohnivé sopky a lávové pole

Velmi silně mi zůstal v paměti tento moment: Jdeme po okraji kráteru Hverfell, máme krásný výhled, jak na kráter samotný, tak na krajinu oblasti jezera Mývatn. Přemýšlím nad tím, jaká neuvěřitelná přírodní síla, vytvořila toto umělecké dílo. Dalším silným momentem je návštěva lávového městečka Dimmuborgir, kde jsme v jeskyni zažili bohoslužbu a houslový koncert. A co teprve oblast stále činné sopky Krafla, jezírko v kráteru Víti a čarokrásné kouřící Námafjall!

IMG_9390

4.

Island – země vodopádů!

Viděli jsme jich tolik a vždy nás ta masa vody znovu fascinovala a nepřestávala udivovat. Jako první představil svoji sílu Godafoss, pak následoval Dettifoss a jeho menší kolega Selfoss. Dostali jsme se dokonce i za zadní stěnu Seljalandsfossu. Dechberoucí byl na závěr i Gullfoss. Člověk by se na tu krásu mohl dívat celé hodiny!

IMG_9400

5.

Přírodní termální koupele

Po celodenním treku jsme se naložili do 40 stupňové horké vody. Teploměr venku ukazuje pouhých deset stupňů Celsia. Takhle jsem si představovala zemi elfů a trollů! 🙂 V přírodním geotermálním jezeru s výhledem na okolní hory jsme se skvěle zrelaxovali. Tělo i mysl se připravila na další silnou vlnu zážitků.

11854011_10205464658870512_876817393_n

6.

Šťastná zvířena

Na silnici, vysoko ve skalách, na zelených paloucích – prostě všude jsou krásné ovce! Pasou se úplně volně a vždy na podzim, když začíná sčítání, tak si začnou farmáři své ovečky vyměňovat. Tak u toho bych chtěla být! 🙂 Je tady velké množství Islandských koňů, kteří připomínají svým vzrůstem spíše poníky. Snad v každé vsi se na nich můžete svézt. Ornitologové zde mají ráj! Nezapomenu, když jsme jeli okolo zátoky plné labutí (nechápu, kde se tady vzali) či jak jsme sledovali na mořské hladině roztomilé papuchalky. Přála jsem si vidět velryby a tuleně a i to se nám poštěstilo! Na Islandu se plní sny…

DSCN5754

7.

Nespoutaný oceán

Na dřevěné rybářské lodi při pozorování velryb nám ukázal svou sílu oceán, ale stálo to za to! Na vyhlídce Dyrhólaey na jihu Islandu se divoké vlny tříští o ostré útesy – opět skvělá podívaná!

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

8.

Sníh a led

Na jihovýchodním Islandu jsme se dostali až k největšímu ledovci v Evropě. Čarokrásná byla krajina hlavně v okolí jezera Jokulsárlón! Představte si, že plujete na lodi a okolo vás jsou ohromné ledové kry, které hrají všemi možnými barvami. Občas se některý kolos otočí a to pak máte ten správný respekt! Zároveň na obloze a hladině jezera se odehrává ta nejkrásnější světelná show! Když máte štěstí, tak narazíte i na roztomilé tuleně. Těžko se to dá popsat slovy…

 

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

9.

Vřídla horké vody

Být na Islandu a nevidět gejzír? To nelze! Neskutečné představení nám připravil gejzír Strokkur, který chrlil horkou vodu do výšky cca 15 metrů každých pět minut. Všude se kouří, uniká pára a vy cítíte jak země pod vámi pracuje a pak to najednou přijde… Zvláštní a vzrušující pocit zároveň!

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

10.

Počasí

V průběhu jednoho dne můžete zažít na Islandu několik druhů počasí. Ráno fouká ostrý vítr, v poledne začne svítit slunce no a odpoledne vytáhnete pláštěnky. 🙂 My měli neuvěřitelné štěstí. Z dvanácti dnů jsme měli nanejvýš dva dny deštivé! Teplota se pohybovala od 5 stupňů do 20 stupňů! V Čechách vládnou tropy a nás ochlazoval studený severní vánek. 🙂

IMG_9484

11.

Islandská gastronomie a ubytování

Převážnou část našeho putování jsme se ubytovávali v kempech, které jsou tady na Islandu na vysoké úrovni! Je to skvělý pocit, když se ráno vzbudíte, otevřete stan a koukáte na bílé vrcholky ledovce. Tohle vám žádný hotel nenabídne…

11850831_10205456963878142_1575711529_n

Islandská gastronomie je založená hlavně na rybách, mořských plodech a jehněčím mase. Ale také můžete ochutnat různé exotické pokrmy – velrybu, tuleně, koně…Na severu jsme navštívili restauraci, která byla umístěná přímo v kravíně a nabízeli svoje produkty – například chleba z geotermální pekárny a výborný domácí sýr! V metropoli Reykjavík jsme ochutnali nepřeberné množství delikates – úžasnou rybí polévku či jednoduchou tresku v soli v podniku Prir Frakkar. Ovšem vrcholem bylo degustační menu ve vyhlášené rybí restauraci Fiskfélagid. Výborný je jogurt Skyr, ze kterého je i tento dezert. 🙂

IMG_9152

12.

Islanďané

Dvě třetiny Islanďanů žijí v hlavním městě Reykjavíku. Jejich životní styl je mi velmi blízký – milují posedávání v kavárnách a popíjení výborné kávy! Je tady spousta krásných útulných podniků. Navštívili jsme Grai Kotturinn, místo, kam prý občas zajde Björk, je to něco mezi knihovnou a galerií a obsluha je tu poměrně svérázná.. O víkendech se místní rádi baví, a tak chodí okolo půlnoci do svých oblíbených pubů, za večer jich vystřídají hned několik.

Černá barva, roztrhané kalhoty, Martensky a výrazné líčení je v kontrastu s lehkou severskou elegancí. Valná většina místních chlapů jsou vousáči! Na venkově je život úplně jiný. V malé vsi ve východních fjordech jsme narazili na opravdu drsné statné chlapíky ošlehané silným větrem. Žádní lumbersexuálové!

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Jeden náš kamarád říká, že Island si bud‘ zamilujete nebo vám prostě nesedne. Tak za nás to byla láska na první pohled… Vzduch je tady neskutečně čistý, určitě se přijedeme zase brzy nadechnout…

my dva a more Island

Co se s námi stalo?

11850838_10205456976158449_1135792731_n

Sedíme v kempu Skaftafell v Národním parku Vatnajokull kousek od největšího ledovce mimo polární kruh. Je tady zhruba padesát turistů, kteří si zde udělali základnu, aby mohli obdivovat nadpozemsky krásnou krajinu. Výhledy jsou tak ohromující! Všímám si ale, že více než nádherná panoramata je naše pozornost stále častěji upřena zcela jiným směrem…

11850831_10205456963878142_1575711529_n

Lidé se nedotýkají ani neobjímají, ale svírají křečovitě své „iphony“. Neusmívají se na své partnery, ale na „likes“ u příspěvků na Facebooku. Skypují se svými rodinami, které jsou na druhém konci světa, místo aby si povídali s tím, koho mají vedle sebe. Chatují s kámoši, místo aby bavili partu lidí, se kterou jsou na Islandu. Vkládají fotky na Instagram, místo aby, se snažili zaznamenat každý moment do své paměti. Píší blogy, protože chtějí sdílet zážitky se svými virtuálními přáteli. Nejčastější otázkou kterou slýcháme denně je „Have you got a WiFi?“ I my sami si uvědomujeme, že nás tento on-line svět už dávno pohltil. Co se s námi stalo?

Odpojili jsme se od přírody, od nás samých. Jak to, že už neumíme prožívat přítomný okamžik naplno? Snažíme se představit, jak to tady muselo vypadat před dvaceti lety. Lidé si povídali, zpívali, hráli, bavili se, obdivovali zdejší nádhernou přírodu, dávali si typy na výlety…Čas nelze vrátit, ale můžeme se inspirovat…

Filipovi právě došla baterka v iphonu, elektrické zástrčky tu mají zaslepené a info centrum, které za poplatek nabíjí chytré přístroje je už zavřené. Co teď???

Otevíráme láhev červeného vína a začínáme si vyprávět…Vzpomínáme, jak jsme před dvěma dny zakotvili ve vsi, která měla 190 obyvatel. Navštívili jsme jediné místo, které tu bylo v podvečer otevřené. Jídelna Brekkan byla zároveň obchůdkem, barem, turistickým info centrem, ale hlavně místem, kde se všichni scházejí, celé dny si povídají, popíjejí a sdílejí okamžiky v reálném čase… Velmi inspirativní Island navrací lidi ke kořenům…Tak to cítím a pevně v to doufám…

11823743_10206895939664470_1401711846_n