Hanoi, Cat Ba, svatba…

Jsme přes měsíc a půl na cestě za poznáním. Co vám budu povídat – cestovat, vstřebávat velké množství exotických zážitků a ještě k tomu blogovat je pěkně náročné. Tento příspěvek píšu se zpožděním z vietnamského města Dien Bien Phu, které se nachází 34 km od hranic s Laosem. Ale pojďme pěkně postupně… Jeli jsme z jižního Vietnamu na sever. Naše trasa: Can Tho, Saigon, Mui Ne, Nha Trang, Hanoi, ostrov Cat Ba – zátoka Halong Bay/Lan Ha a naším nejsevernějším bodem bylo zatím městečko Lao Cai, kde jsme byli jen pouhé 4 km od čínských hranic. Horské město Sapa obklopené nádhernými rýžovými poli nás natolik okouzlilo, že mu věnuju samostatný příspěvek.

image

Co pro mě znamená Hanoi? Moderní dynamické město, kde jsou stále stopy starodávné historie. Nikde jinde na světě jsem neviděla tolik pulzující energie na ulicích jako tady. Lidé mají otevřené dveře do svých domovů, které jsou zároveň jejich živnosti. Na ulicích je ten pravý hukot – práce, život, zábava! Neustálý rachot tísíců motorek. Člověk si tady musí dávat sakra pozor, aby neskončil pod koly šílených jezdců. 🙂 Ale asi nejvíc budu mít Hanoi spojenou s pouliční gastronomií. Nekonečné jídelní ulice jsou plné stánků, kde sedí davy lidí na malých plastových židličkách, kousek od nich se na primitivních kamínkách připravují vynikající exotické dobroty. Nejlepší místa se prý poznají podle toho, že je v nich pod stoly největší „bordel“, což je skoro všude. 🙂 Každý stánek se většinou specializuje na jedno jídlo, pokud je úspěšný, tak se v jeho okolí vyrojí brzy další se stejným názvem. To si takhle dáte třeba Banh Ghoi – výborné smažené pečivo plněné vepřovým masem, nudlemi, houbami, k tomu jedno dvě Bia Hoi (pivka) a kocháte se rušným životem na ulici. Prostě to nemá chybu! Asie, jak má být! 🙂

image

Naši trasu po Asii ovlivňují lidé, které potkáváme na cestě a díky nim zažíváme momenty, které v žádném průvodci nenajdete. Máme neskutečnou svobodu, cestu plánujeme většinou ze dne na den a díky tomu se nám dějí úžasné věci! Z Hanoie jsme se spontánně rozhodli jet na ostrov Cat Ba, který nám doporučil kamarád ze Saigonu a zároveň nás propojil s Tomášem, což je fakt skvělý chlapík. Tomáš, narozený ve Vietnamu, žil dvacetosm let v Čechách a před pár lety se vrátil na rodný ostrov Cat Ba. Postavil tady nádherný hotel v zátoce s výhledem na stovky kouzelných krasových ostrůvků. Dozvěděli jsme se od něj spoustu zajímavostí o Vietnamu a díky němu jsme také ochutnali hodně místních specialit. Mimo jiné i medůzu naloženou v octu, což pro nás oba byla velká premiéra. Bylo to skvělý!

image

image

image

Velkým zážitkem byla také dobrovolnická práce, která spočívala v čištění ulic. Každý rok se sejdou na místním náměstí zaměstnanci většiny hotelů, které jsou na ostrově Cat Ba a před zahájením sezóny společně uklízejí ulice. Tomáš nás na tuto unikátní akci pozval a my jsme nemohli odmítnout…

image

A jak to probíhalo? Nejprve organizovaný sraz na náměstí a zařazení do skupin. Proběhlo pár proslovů, bohužel nevíme, čeho se týkaly. 🙂 Pak se spustila z reprobeden hudba a začalo se smejčit! My jsme se dostali do skupiny, která uklízela náměstí a hlavní chodník k přístavišti, takže poměrně zodpovědná lokalita. 🙂 Dostali jsme košťata a už jsme kmitali. Naše přítomnost vzbuzovala u hotelových zaměstnanců záchvaty smíchu – ještě před půl hodinou nám servírovali míchaná vajíčka k snídani a teď si od nich půjčujeme lopatku na smetí. Proč ne? 🙂 Samozřejmě nemohla chybět regionální Haiphong TV, takže jsem stihla udělat i interview. Vysílalo se údajně 3x denně v hlavní zpravodajské relaci. Dá se říct, že jsem se tady dost proslavila, čekám, kdy mě začnou žádat na ulicích o podpis. 🙂

image

image

Na ostrově Cat Ba jsme se seznámili s partičkou ze Slovenska, která přijela na pravou vietnamskou svatbu. Hlavním organizátorem byl Peter původem z Vietnamu, který již ale skoro třicet let žije na východním Slovensku. Do Vietnamu přijel na svatbu neteře a vzal sebou pár kámošů. 🙂 V baru na Cat Ba jsme dali pár panáků a záhy jsme byli pozváni taky! Svatbu pro 450 lidí jsme přece nemohli vynechat…

image

Druhý den jsme vyrazili do Hanoie. Já jsem běžela shánět tradiční vietnamské šaty, Filip sako… Na všechno jsme měli necelé dvě hodiny. K tomu ještě sehnat svatební dar pro někoho, koho jsme v životě neviděli. Vyřešili jsme to velkou květinou pro nevěstu, což se ukázalo jako skvělé řešení, protože tady ve Vietnamu se první den veselky účastní jen nevěsta a druhý den také ženich. Uff, tak to klaplo. 🙂

image

Z taxíku jsme zavolali Peterovi a ten po telefonu vysvětlil řidiči, kam má jet. Zhruba po půl hodině jsme začali být lehce nervozní. Svatba má být v Hanoi a taxikář si to namířil na dálnici… Sakra! Voláme Petera a ten nám oznámí, že svatba je 40 km za Hanoií, že jsme se akorát špatně pochopili. Když konečně dojedeme do městečka, kde se má údajně veselka konat, tak voláme Petera znovu, ale ten to nebere… Začnou nás napadat různé úvahy – hmm, hezky si z nás slovenští bratři vystřelili. 🙂 Tak projíždíme ulicemi, kde se zrovna ten den konají nejméně tři svatby – ale ani jedna není ta naše. Po čtvrt hodině volá Peter, záhada vyřešena a my se ocitáme na pravé vietnamské svatbě!!!

image

image

Vše je krásně nazdobeno do fialové barvy, takže výběr mých šatů je perfektní! „Dávej pozor, ať si na tebe někdo nesedne, splýváš s výzdobou,“ pronese Filip. 🙂 Ochutnáváme místní speciality a dost se u toho pije.  V pravidelných intervalech se svatebčané zastavují u našeho česko-slovenského stolu, představí se a pak následuje kolo panáků rýžové pálenky. Na závěr potřesení rukou, je to hezký zvyk… Během hodiny se takto seznámíme asi třicetkrát – no a já už raději švindluju. 🙂 Zábava se v průběhu večera přesunula do stanu s karaoke produkcí, kde místní zpívají jeden vietnamský hit za druhým. Nechybí velmi emocionální gestikulace a teskné výrazy. Nechápu, jak je možné, že tady komukoliv dáte mikrofon do ruky, tak umí výborně zpívat?! 🙂

image

Ani nevím, jak se to stalo, ale najednou jsme s Filipem na pódiu a rozjíždíme neskutečné tance. Přídávají se kámoši ze Slovenska a nakonec i místňáci, pódium se pod námi prohýbá, za chvíli padá obří pugét růží, ale zábava jede dál! Jak to dopadlo? Tak samozřejmě, že naše česko-slovenská partička odcházela poslední a zavírala party. 🙂

Děkujeme za pozvání, nemělo to chybu! Rádi jsme vás poznali! 🙂

Kulinářské orgie ve Vietnamu!

Do Vietnamu tuk tukem? To by mě ani ve snu nenapadlo. Prostě prodali více jízdenek než byla kapacita minibusu. Normálka. 🙂 Co se všechno vejde do jednoho tuk tuku? Pět dospělých včetně řidiče, čtyři batohy, příruční batůžky a spousta dobré nálady. 🙂 Zkusili jsme tady v Asii už hodně dopravních prostředků, ale tohle byla zatím největší pecka! Chybí snad už jen dřevěňák tažený krávou. 🙂 Na kambodžsko-vietnamských hranicích řidič zavelel: „Vystupovat, dál už nejedu.“ Tak jsme vyrazili pěšky, naštěstí na vietnamské straně už čekal minibus, kde pro nás měli dokonce i místo. 🙂 Ve městě Ha Tien však došlo k dalšímu přestupu a my jsme si vytáhli Černýho Petra v podobě snad toho nejstaršího a nejnepohodlnějšího busu v celým Vietnamu. Šest hodin na vejtřasce – pěkná masáž! 🙂 Další poznatky z cesty: klimatizace je, ale nefunguje a tak pěkně polykáme oblaka prachu z rozkopané silnice. Dveře se otevírají samovolně, v opačném případě se zasekávají. Posádka busu je taky výborná: řidič drží v jedné ruce volant, v druhé cígo a ještě stíhá popíjet silnou vietnamskou kávu. Jeho žena za jízdy z okýnka nakupuje různé potraviny a v pravidelných intervalech ho krmí. Všechny ty dobroty (mango se solí a chilli, husí vejce..) konzumují společně s ženskou, co má na starost otevírání dveří a  chlapíkem, který vypadá, že se s nima jel jen tak projet. Kručí nám v břiše a oni nenabídnou a nenabídnou… Skvělý zážitek! 🙂

image

image

Když jsme dojeli do města Can Tho, začaly pravé gastronomické orgie. 🙂 Navštívili jsme úžasně barevné, voňavé plovoucí trhy na deltě Mekongu, kde seženete úplně všechno! K tomu si přidejte nádherný východ slunce a procházku po exotických plantážích! Místo stěžňů má každá loď klacek, na kterém je pověšeno zboží, které prodávají, což je pro orientaci dost praktické. Vše je samozřejmě „two in one“ – na bárkách se dělá business a zároveň se tam i bydlí. Občas vidíte někoho jak si čistí zuby, či se věnuje jiné hygieně. Vše za stálého provozu. 🙂 Pokud dostanete chuť na kávu – není problém, připluje pojízdné bistro a do minuty je vaše!

image

image

image

image

A highlight Saigonu? Ranní nákup na místním trhu a následný oběd s kamarády Linh, Martinem a jejich dětmi! V hlavní roli skvělá kuchařka Linh! A co se podávalo? Výborné krevety s citronovou trávou a limetou, Red Snapper se zeleninou Morning glory a na závěr totální pecka „slané vepřové maso!“ Jako dezert Jackfruit – těžká závislost! Děkujeme! Nemělo to chybu! 🙂

image

image

image

image

image

Po výborném obědě následovala koupačka v bazénu s celou rodinkou. 🙂

image

Dalším skvělým kulinářským zážitkem se stala Saigon Food Tour – pětihodinová projíždka na motorkách za delikatesama vietnamský kuchyně – provoz v Saigonu totální mazec! Já jela na motorce s Tam Thanh a Filip s Ngoc Van – obě holky bezva a navíc s výbornou angličtinou! Začali jsme v duchu street food a ochutnali oblíbené palačinky z kokosového mléka, plněné masem, krevetami, bylinkami s různými druhy rybích omáček. Výborný! Z pouličního stánku jsme se přesunuli do restaurace na tradiční polévku Bún Bo Hue se spoustou voňavých bylinek. Pak ochutnávka vietnamského BBQ ve velmi příjemném podniku. Celé jsme to zakončili několika tradičními dezerty v místní oblíbené cukrárně. Můj favorit byl Chudi Nuong – smažený banán v kokosovém mléce a Che Bap – z kokosu a kukuřice! Mňam!

image

image

image

image

Dnes je Mezinárodní den štěstí! 🙂 My jsme ho v Hanoii oslavili ochutnávkou výborného tradičního pokrmu Bun Cha (BBQ vepřové maso, rýžové nudle, bylinky) a k tomu Nem Cua Bé (krabí rolky). Po dobrém jídle místní pivo a skvělá zábava s novými přáteli z Vietnam Airlines. 🙂 Vynikající večer!

image

image

 

Nikdy není pozdě uskutečnit své sny!

„Kambodža je jako dospívající začínající herečka, kterou zamilované publikum zrovna objevilo – každý od ní něco chce, ale ne každý chce to, co je pro ni nejlepší,“ naprosto výstižná citace z Lonely Planet. Ještě bych dodala – nádherná, divoká, bezprostřední a po mnoho let velmi trpící. Jeden můj dobrý kamarád o sobě říká, že je sběratel zážitků. Až tady v Asii jsem pochopila, co to vlastně znamená. Jsme přes měsíc na cestě, každý den zažíváme různorodá dobrodružství, seznamuje se s novými lidmi, těch vjemů je tolik, že se mi z toho až někdy motá hlava..Vše je tak intenzivní!

image

 

image

Je pět hodin ráno, odjíždíme tuk tukem do nejznámějšího a největšího chrámu v Kambodži do Angkor Watu. Na silnici je v brzkou ranní hodinu totální invaze – tuk tuky, cyklisti, autobusy plné asiatů… Zažít východ slunce na nejposvátnějším místě chce prostě každý! Před chrámem se zařadíme k ostatním turistům, kteří disciplinovaně obklopili jezero, kde se má na vodní hladině objevit notoricky známý obraz a čekáme a čekáme..Představení s názvem „Východ slunce“ se ale nekoná…Velká oblačnost nedovolila paprskům proniknout skrz mraky a ozářit tak naše čočky. Tak jsme opustili fotografický hlouček a vyrazili prozkoumat chrám. Angkor Wat je prostě impozantní, ohromující, dechberoucí! Přesně tak, jak si ho léta představujete, tak ho i objevíte! S Filipem jsme se ale shodli, že menší chrámy, které jsme viděli den předtím v nás zanechaly více emocí. Mě nejvíce inspiroval a zaujal Bayon, kde vás na každém kroku hlídají do kamene vytesané obrovské tváře. Filipa zase dostal Ta Prohm – chrám prorostlý silnými kořeny stromů. Najednou si uvědomíte jakou má příroda sílu, jak lehce dokáže zakonzervovat posvátná místa starých civilizací a ukrýt je hluboko v džungli. Na každém kroku vás provází exotické zvuky – zavírám oči a představuju si, jak to tady vypadalo tenkrát – nádherně nazdobené detaily, nedotčená divoká příroda, místo tuk tuků sloni…

image

Po úžasných duchovních zážitcích jsme se vrátili do reality a začali řešit běžné životní situace. Já jsem šla do našeho rodinného hotýlku zařídit laundry a Filip se rozhodl ostříhat u místního lazebníka. Když se asi po dvou hodinách vrátil, oznámil mi, že jsme pozváni na BBQ večer do nedalekého baru. Tak jsme se o něco později ocitli na party, kde kambodžsko-africký manželský pár předával vedení baru francouzské nekonvenční dvojici. Zároveň to byla oslava třicetin paní hostitelky. Asi po půl hodině jsme kromě angličtiny, francouzštiny a khmérštiny zaslechli také češtinu! V nejzapadlejším baru mimo hlavní turistické tepny města Siem Reap jsme se seznámili se sympatickým mladým párem z Čech, který už je mnoho let na cestách.

image

V Kambodži jsem si uvědomila nesmírně důležitou věc. Nikdy není pozdě uskutečnit své sny a začít žít naplno! Velkou inspirací pro mě bylo setkání s Phyl a Johnym, kteří už tu pár let žijí… Phyl je maminka mého velmi dobrého kamaráda Coilina. V Praze mi vyprávěl její příběh a já věděla, že se chci s touto zajímavou ženou určitě potkat. Takže ve zkratce: Phyl a Johny žili v Irsku. V určitém životním období se ale rozhodli nepřistoupit na sociální zaškatulkování typu: „Důchodový věk, nazujte papuče, koukejte z okna, užívejte si vnoučat a zapomeňte na aktivní život.“ Místo toho se zaregistrovali do NGO (non-governmental organization) a odjeli na pár měsíců do Kambodži, kde zůstali pár let…Phyl vzdělávala místní děti a Johny se podílel na výstavbě domů v těch nejchudších vesnicích. Je krásné, když člověk dělá něco, co mu dává smysl a dělá radost. Velký respekt! Bylo nám potěšením vás poznat. Těšíme se v květnu na setkání v Praze. 🙂

image

Často si kladu otázku, jak je možné, že se lidé v Kambodži stále usmívají, když většina z nich žije ve velmi chudých podmínkách. Například na jezeře Tonlé Sap jsou plovoucí vesnice – jakési dřevěné domy na kůlech, vory z bambusu či z barelů od nafty. Vodu z jezera používají na praní, mytí nádobí, osobní hygienu a dokonce i na pití – barvou připomíná kafe s mlíkem…Když si uvědomím, že hlavní jejich činnost je rybaření, je mi smutno… A to ani nemluvím o všudypřítomných plastových láhvích, které se válí doslova všude, připadáte si jako na smetišti. Přitom okolo je všude nádherná příroda! Řidič Sokhom Ouk nám v průběhu plavby vypráví, že místní lidé byli zvyklí vyhazovat banánové listy do přírody, a tak to dělají dál i se vším ostatním. Jak to tady bude vypadat za pět – deset let? Zmizí tahle úchvatná země pod hromadou odpadků? Sokhom pokračuje: „Průměrný měsíční plat v zapadlých vesnicích na souši je 80 dolarů. Dvě až tři děti v rodině znamená, že mají doma televizi, deset dětí, že ji nemají a tak se po večerech baví po svém,“ směje se Sokhom. Patří k těm šťastnějším – má práci řidiče a průvodce, jeho dvě dcery chodí dopoledne do státní a odpoledne do soukromé školy. Pozoruji krásnou přírodu, která bojuje o své místo a přemýšlím, jaké to musí být strávit celý svůj život na tomhle jezeře. Veselé spontánní děti na nás každou chvííli volají „hallo!!!“ a mávají. V jednu chvíli mě dojme chlapeček, který pluje okolo naší lodi v obyčejném rezavém lavoru. „Chudák malej.. ach jo,“ říkám si pro sebe. Jen to dořeknu, ztuhne mi úsměv na tváři. Asi pětiletý klučina vytahuje z lavoru hada a kříčí: „One dolar, one dolar!“ Moje fobie se rozjede na plné obrátky…

image

Ze Siem Reapu jsme se přemístili na jih k moři do Sihanoukville. Místo 10 hodin v autobuse po místní rozkopané silnici, jsme se rozhodli pro let s Cambodian Angkor Air a byla to skvělá volba! Během 45 minut jsme byli na místě. Ubytovali jsme se na Otres beach, což je divoká pláž, plná malých bungalowů a backpackerů. Další naší destinací se pak stala ospalá malá vesnice Kep, kde jsou na každém kroku ještě vidět pozůstatky války – ohořelé, rozstřílené trosky domů a opuštěné zarostlé pozemky.. Kampotská oblast je vyhlášená nejlepším pepřem na světě. Rozhodli jsme se proto plantáže navštívit. Naším průvodcem byl Kan Vanna – vzdělaný kambodžan, který sedm let studoval na univerzitě v Rusku. „Bio kvalita, specifické klima a místní půda obsahující velké množství minerálů,“ vyjmenovává tři nejdůležitější důvody, proč je tento pepř tak výjimečný.

image
Po prohlídce plantáží jsme se ještě zastavili podívat, jak se těží mořská sůl. Na chvíli jsem si tu dřinu zkusila, ufff…Nechápu…Ti kluci váží tak padesát kilo a košíky naplněné solí tak sedmdesát – respekt!

image

Cestou zpátky jsme to vzali po „silnici“, kterou jezdí jen místní lidé. Silnice to teda fakt nebyla, spíš stezka skrz džungli podél moře. Projížděli jsme vesničkami a způsobovali celkem rozruch – v jednu chvíli jsme měli na motorce asi deset dětí – občas chtěli dolar, či prstýnek, ale většinou se spokojili s tím, že si na nás mohli sáhnout a trochu si zablbnout. Když jsme setřásli děti, tak jsme se pro změnu třeba vyhýbali praseti, objížděli muflona nebo vyhrabávali motorku z písku. V určitých úsecích nás skůtr oba neuvezl, tak jsem běžela za motorkou. Fakt paráda! Filip si to dost užíval! Zde záznam naší konverzace:

Já:„Potřebujeme opravdu tenhle adventure? Nemůžeme jet po normální silnici?“
Filip: „Já z tebe ten punk dostanu!“ 🙂
Když jsme projeli tou „zoologickou“, ocitli jsme se na krásné divoké pláži při západu slunce. Musím uznat, že to stálo za to!

image

image

Pro mě byl největší zážitek buddhistický chrám uprostřed džungle s nádherným výhledem na celý Kep a na moře. Představte si vrzající staré dveře, kterými vstoupíte do absolutního ticha, jen v dálce slyšíte zvuky džungle, na stěnách jsou krásné malby a celému chrámu vévodí buddha s tím nejkrásnějším úsměvem, co jsem zatím v Asii viděla. Usedám na chladnou zem, hodiny jsou zastaveny na 9.40, čas ale není důležitý – tady a teď. Takové místo jsem hledala…

image

Na hranice s Vietnamem jsme jeli tuk tukem, jak stylové! 🙂 Ale o tom až příště 🙂