Je na čase posunout se dál…

Přesně před rokem jsem poslala Tereze respektive jejímu krásnému „severskému“ blogu TerezaInOslo hlas v soutěži Blogerka roku. Kdyby mi někdo řekl, že za pár měsíců budu mít svůj DVblog a pojedu na tříměsíční „Cestu za poznáním“, tak bych se mu vysmála. Rok se s rokem sešel a DVblog je nominován ve výše zmiňované soutěži v kategorii Objev roku. Kruh se uzavírá. 🙂 Jenže…

Měl to být blog pro rodiče a přátele, aby věděli, kde se zhruba s Filipem v daleké Asii nacházíme. Psaní mi ale začalo přinášet ohromnou radost a najednou jsem věděla, že ho nelze jen tak „vypnout“.

image

Procházím si fotky z cesty po Asii, vybavuji si vůně, barvy, nálady… Vzpomínám na úžasné zážitky a lidské příběhy plné laskavosti a optimismu… Teplý písek mi pálí do nohou, slunce mě oslňuje, šumění moře je tou nejlepší hudbou. Popíjím čerstvou kokosovou šťávu a v myšlenkách jsem zpátky na nádherném thajském ostrově Koh Lanta. Pak se zase rychle přemísťuji směrem do Kambodži a ohromného chrámového komplexu Angkor War – sedím v autobuse a dělám si poznámky, nechci zapomenout ani jednu maličkost, chci si vše uchovat hluboko v paměti.

image

image

V horách ve vietnamské Sapě mám před sebou fantastické výhledy na rýžová pole – tady se to píše samo! A co teprve na dvoudenní plavbě po ikonickém Mekongu v Laosu… V severním Thajsku sedím na zábradlí balkónu našeho hostelu, kde bylo jediné místo s fungující wifi. Občas je to i adrenalin. 🙂 Barma je srdcovka! Cítím doteky a úsměvy krásných a hodných lidí.

image

image

image

V létě jsme procestovali pro změnu Island! Opuštěná měsíční krajina se měnila ve zvlněné pahorky. Ohnivé sopky střídaly ledové království a členité fjordy. To vše je v mé paměti, to vše je zaznamenáno na DVblogu.

11850838_10205456976158449_1135792731_n
Největší odměnou po návratu z Asie byl rozhovor s jednou zaneprázdněnou známou.
„Člověče u toho posledního příspěvku jsem brečela.. Krásně napsané..“„Ty čteš DVblog?“ ptám se. „To jsem nevěděla.“„No jasně, sledovala jsem celou vaši cestu. Kam se chystáte dál?“

Jednu mou kámošku blog motivoval k rozhodnutí konečně odjet na delší čas do zahraničí. To je to, co mi dělá radost a přináší uspokojení!

Velké díky patří Filipovi, který četl všechny příspěvky jako první, jehož názoru si nesmírně cením…

Šťastnou cestu, ať míříte kamkoliv..

DV

Budu moc ráda, když dáte DVblogu hlas. Děkuju!

http://www.blogerkaroku.cz/nominovane-blogy/dvblog

 

Nikdy není pozdě uskutečnit své sny!

„Kambodža je jako dospívající začínající herečka, kterou zamilované publikum zrovna objevilo – každý od ní něco chce, ale ne každý chce to, co je pro ni nejlepší,“ naprosto výstižná citace z Lonely Planet. Ještě bych dodala – nádherná, divoká, bezprostřední a po mnoho let velmi trpící. Jeden můj dobrý kamarád o sobě říká, že je sběratel zážitků. Až tady v Asii jsem pochopila, co to vlastně znamená. Jsme přes měsíc na cestě, každý den zažíváme různorodá dobrodružství, seznamuje se s novými lidmi, těch vjemů je tolik, že se mi z toho až někdy motá hlava..Vše je tak intenzivní!

image

 

image

Je pět hodin ráno, odjíždíme tuk tukem do nejznámějšího a největšího chrámu v Kambodži do Angkor Watu. Na silnici je v brzkou ranní hodinu totální invaze – tuk tuky, cyklisti, autobusy plné asiatů… Zažít východ slunce na nejposvátnějším místě chce prostě každý! Před chrámem se zařadíme k ostatním turistům, kteří disciplinovaně obklopili jezero, kde se má na vodní hladině objevit notoricky známý obraz a čekáme a čekáme..Představení s názvem „Východ slunce“ se ale nekoná…Velká oblačnost nedovolila paprskům proniknout skrz mraky a ozářit tak naše čočky. Tak jsme opustili fotografický hlouček a vyrazili prozkoumat chrám. Angkor Wat je prostě impozantní, ohromující, dechberoucí! Přesně tak, jak si ho léta představujete, tak ho i objevíte! S Filipem jsme se ale shodli, že menší chrámy, které jsme viděli den předtím v nás zanechaly více emocí. Mě nejvíce inspiroval a zaujal Bayon, kde vás na každém kroku hlídají do kamene vytesané obrovské tváře. Filipa zase dostal Ta Prohm – chrám prorostlý silnými kořeny stromů. Najednou si uvědomíte jakou má příroda sílu, jak lehce dokáže zakonzervovat posvátná místa starých civilizací a ukrýt je hluboko v džungli. Na každém kroku vás provází exotické zvuky – zavírám oči a představuju si, jak to tady vypadalo tenkrát – nádherně nazdobené detaily, nedotčená divoká příroda, místo tuk tuků sloni…

image

Po úžasných duchovních zážitcích jsme se vrátili do reality a začali řešit běžné životní situace. Já jsem šla do našeho rodinného hotýlku zařídit laundry a Filip se rozhodl ostříhat u místního lazebníka. Když se asi po dvou hodinách vrátil, oznámil mi, že jsme pozváni na BBQ večer do nedalekého baru. Tak jsme se o něco později ocitli na party, kde kambodžsko-africký manželský pár předával vedení baru francouzské nekonvenční dvojici. Zároveň to byla oslava třicetin paní hostitelky. Asi po půl hodině jsme kromě angličtiny, francouzštiny a khmérštiny zaslechli také češtinu! V nejzapadlejším baru mimo hlavní turistické tepny města Siem Reap jsme se seznámili se sympatickým mladým párem z Čech, který už je mnoho let na cestách.

image

V Kambodži jsem si uvědomila nesmírně důležitou věc. Nikdy není pozdě uskutečnit své sny a začít žít naplno! Velkou inspirací pro mě bylo setkání s Phyl a Johnym, kteří už tu pár let žijí… Phyl je maminka mého velmi dobrého kamaráda Coilina. V Praze mi vyprávěl její příběh a já věděla, že se chci s touto zajímavou ženou určitě potkat. Takže ve zkratce: Phyl a Johny žili v Irsku. V určitém životním období se ale rozhodli nepřistoupit na sociální zaškatulkování typu: „Důchodový věk, nazujte papuče, koukejte z okna, užívejte si vnoučat a zapomeňte na aktivní život.“ Místo toho se zaregistrovali do NGO (non-governmental organization) a odjeli na pár měsíců do Kambodži, kde zůstali pár let…Phyl vzdělávala místní děti a Johny se podílel na výstavbě domů v těch nejchudších vesnicích. Je krásné, když člověk dělá něco, co mu dává smysl a dělá radost. Velký respekt! Bylo nám potěšením vás poznat. Těšíme se v květnu na setkání v Praze. 🙂

image

Často si kladu otázku, jak je možné, že se lidé v Kambodži stále usmívají, když většina z nich žije ve velmi chudých podmínkách. Například na jezeře Tonlé Sap jsou plovoucí vesnice – jakési dřevěné domy na kůlech, vory z bambusu či z barelů od nafty. Vodu z jezera používají na praní, mytí nádobí, osobní hygienu a dokonce i na pití – barvou připomíná kafe s mlíkem…Když si uvědomím, že hlavní jejich činnost je rybaření, je mi smutno… A to ani nemluvím o všudypřítomných plastových láhvích, které se válí doslova všude, připadáte si jako na smetišti. Přitom okolo je všude nádherná příroda! Řidič Sokhom Ouk nám v průběhu plavby vypráví, že místní lidé byli zvyklí vyhazovat banánové listy do přírody, a tak to dělají dál i se vším ostatním. Jak to tady bude vypadat za pět – deset let? Zmizí tahle úchvatná země pod hromadou odpadků? Sokhom pokračuje: „Průměrný měsíční plat v zapadlých vesnicích na souši je 80 dolarů. Dvě až tři děti v rodině znamená, že mají doma televizi, deset dětí, že ji nemají a tak se po večerech baví po svém,“ směje se Sokhom. Patří k těm šťastnějším – má práci řidiče a průvodce, jeho dvě dcery chodí dopoledne do státní a odpoledne do soukromé školy. Pozoruji krásnou přírodu, která bojuje o své místo a přemýšlím, jaké to musí být strávit celý svůj život na tomhle jezeře. Veselé spontánní děti na nás každou chvííli volají „hallo!!!“ a mávají. V jednu chvíli mě dojme chlapeček, který pluje okolo naší lodi v obyčejném rezavém lavoru. „Chudák malej.. ach jo,“ říkám si pro sebe. Jen to dořeknu, ztuhne mi úsměv na tváři. Asi pětiletý klučina vytahuje z lavoru hada a kříčí: „One dolar, one dolar!“ Moje fobie se rozjede na plné obrátky…

image

Ze Siem Reapu jsme se přemístili na jih k moři do Sihanoukville. Místo 10 hodin v autobuse po místní rozkopané silnici, jsme se rozhodli pro let s Cambodian Angkor Air a byla to skvělá volba! Během 45 minut jsme byli na místě. Ubytovali jsme se na Otres beach, což je divoká pláž, plná malých bungalowů a backpackerů. Další naší destinací se pak stala ospalá malá vesnice Kep, kde jsou na každém kroku ještě vidět pozůstatky války – ohořelé, rozstřílené trosky domů a opuštěné zarostlé pozemky.. Kampotská oblast je vyhlášená nejlepším pepřem na světě. Rozhodli jsme se proto plantáže navštívit. Naším průvodcem byl Kan Vanna – vzdělaný kambodžan, který sedm let studoval na univerzitě v Rusku. „Bio kvalita, specifické klima a místní půda obsahující velké množství minerálů,“ vyjmenovává tři nejdůležitější důvody, proč je tento pepř tak výjimečný.

image
Po prohlídce plantáží jsme se ještě zastavili podívat, jak se těží mořská sůl. Na chvíli jsem si tu dřinu zkusila, ufff…Nechápu…Ti kluci váží tak padesát kilo a košíky naplněné solí tak sedmdesát – respekt!

image

Cestou zpátky jsme to vzali po „silnici“, kterou jezdí jen místní lidé. Silnice to teda fakt nebyla, spíš stezka skrz džungli podél moře. Projížděli jsme vesničkami a způsobovali celkem rozruch – v jednu chvíli jsme měli na motorce asi deset dětí – občas chtěli dolar, či prstýnek, ale většinou se spokojili s tím, že si na nás mohli sáhnout a trochu si zablbnout. Když jsme setřásli děti, tak jsme se pro změnu třeba vyhýbali praseti, objížděli muflona nebo vyhrabávali motorku z písku. V určitých úsecích nás skůtr oba neuvezl, tak jsem běžela za motorkou. Fakt paráda! Filip si to dost užíval! Zde záznam naší konverzace:

Já:„Potřebujeme opravdu tenhle adventure? Nemůžeme jet po normální silnici?“
Filip: „Já z tebe ten punk dostanu!“ 🙂
Když jsme projeli tou „zoologickou“, ocitli jsme se na krásné divoké pláži při západu slunce. Musím uznat, že to stálo za to!

image

image

Pro mě byl největší zážitek buddhistický chrám uprostřed džungle s nádherným výhledem na celý Kep a na moře. Představte si vrzající staré dveře, kterými vstoupíte do absolutního ticha, jen v dálce slyšíte zvuky džungle, na stěnách jsou krásné malby a celému chrámu vévodí buddha s tím nejkrásnějším úsměvem, co jsem zatím v Asii viděla. Usedám na chladnou zem, hodiny jsou zastaveny na 9.40, čas ale není důležitý – tady a teď. Takové místo jsem hledala…

image

Na hranice s Vietnamem jsme jeli tuk tukem, jak stylové! 🙂 Ale o tom až příště 🙂

Cesta do Kambodži aneb opouštím komfortní zónu

image

Stojím pár metrů za thajsko – kambodžskou hranicí, vzduch je horký a dusný. Intenzivní sluneční paprsky spalují moji tvář. Snažím se zhluboka nadechnout, ale všudypřítomný prach dává zabrat. Kapky potu mi stékají po zádech. Sedám si na lavičku, vedle sebe mám batohy, ve kterých je momentálně celý náš domov. Po čtyřech hodinách jízdy v přeplněném minibusu jsme konečně na nechvalně proslulém přechodu Poipet. K radosti mám ale daleko…

image

Pro vstup do Kambodži potřebujete vízum, které vám dají buď přímo na hranicích, nebo jako my využijete eVISA, které vám pošlou mailem do tří dnů od odeslání žádosti. Já ho obdržela dokonce za dva dny, Filip ho naopak dostal s jednodenním zpožděním, tedy přesně v době, kdy už jsme seděli v minibuse směr Kambodža… Podmínkou je mít ho ale vytištěné! To lze však velmi těžko uprostřed thajské pustiny. Předpokládáme, že bude stačit ukázat „zbloudilý“ email nebo si vízum jednoduše nechat vytisknout přímo na hranicích.

Střih. Nic z toho se nestalo…Příkaz imigračního úředníka zní jasně: „I need paper copy!“ a ukázal kamsi do dáli… A tak stojím sama se smíšenými pocity těsně za hranicí a čekám na Filipa, který hledá tiskárnu v proslulé „death zóně“ mezi kambodžskou a thajskou hranicí. Tolik jsme o ní četli a slyšeli…

Snažím se vstřebat pestrobarevný film, který se okolo mě právě promítá. „Tuktukáři“ číhají na kořist v podobě západních turistů, ale marně… Cestovatelé jsou upozorňováni na „dobrovolný“ Free Shuttle Bus, který je sváží na nedaleké autobusové nádraží. Místní nahaněč se mi každou chvíli ptá: „Rozumíš nápisu Free Shuttle Bus?“ A já v pravidelném intervalu odpovídám: „Ano!!!“ Žebrající ušmudlané děti na mě zkouší svoje triky. A mají trpělivost…„Nesmím povolit, nesmím povolit,“ říkám si v duchu, ale je to těžké. „Nepřenesla jsem se v čase?“ Dřevěné povozy přecpané zbožím (kokosy, proutěné košíky, plastové misky, benzín v pivních lahvích..) přetlačují přes hranici lidé, v lepším případě je dřevěňák zapřažený za „silnou“ motorku, kterou přidržují další dva borci, aby se nepřevrátila. Na skůtrech okolo mě projíždí celé rodiny – 3 a více osob na jedné mašině – normálka…Některé ženy mají na hlavě veškeré své živobytí – ovoce včetně stánku… Ty lépe oblečené v roztrhaných silonkách, minisukních a žabkách míří do místních hotelů a kasín – tam kde je teď někde Filip – aspoň doufám…Uff, to je mazec..

image

Střih, další obraz.. Filip odevzdává celníkovi pas, nasedá k nějakému týpkovi na skůtr a odjíždí kamsi do vnitrozemí naší nové destinace… Hmm, zvláštní pocit. Nerada vyhledávám tyhle situace. Umím totiž vymyslet hned několik katastrofických scénářů. „Tentokrát panikařit nebudu,“ říkám si potichu pro sebe. A už mi naskakují asociace typu: Vrátí se?? A když se vrátí, dostane zpět svůj pas?? A dost! Snažím se soustředit na přítomnou situaci – je přeci tak unikátní! Milý úsměv funguje všude! Zkouším to na všechny v okolí a oni mi to oplácí! Za chvíli jsou z nás kámoši! Už se necítím ohroženě, snažím se myslet pozitivně. Trénovala jsem to posledních pár měsíců a hele ono to funguje. 🙂 Však podle Lonely Planet jsme momentálně porušili hned několik pravidel. „Nikdy nedávejte pas z ruky, nebavte se s nikým v death zóně.“ Když se konečně uklidním, tak mi začne v hlavě znít tahle věta: „Nejlepší na Poipetu je, dostat se co nejrychleji pryč.“

Střih. Pozoruji cvrkot na rušné ulici a nemůžu se toho nabažit. Tolik barev, tolik zajímavých milých lidí. Usmívám se a jsem bláznivě šťastná! Mám chuť pozvat všechny nové pohraniční přátele na pivko! Vidím totiž Filipa, jak se blíží k hranici a v ruce má vytištěné „e-vízum“! Kambodža nás přivítala se vší parádou! Ale i tom je naše cesta za poznáním…

image

Přemýšlím, kolikrát jsem musela v minulém roce tzv. vystoupit ze své komfortní zóny a že to nebylo vůbec jednoduché. Nejde ty situace srovnávat, i když..proč ne? Někdy je prostě dobré vypustit z hlavy staré nefunkční programy a snažit se myslet pozitivně. Funguje to! Nevím, jestli Filipův „visa trip“ trval hodinu či dvě, ale obrázky, které se mi zaryly do paměti už nikdy nezmizí. Tolik mikropříběhů v prašném závoji poipetské hranice bych nejspíš nikdy nezažila. Já a Kambodža jsme měly čas jen pro sebe, musely jsme si na sebe zvyknout. Jsem za to velmi vděčná a cítím, že to tady bude vyjímečné! Čekají nás úchvatné chrámy Angkoru. Místo kam jsem se vždy chtěla podívat. Sny se začínají naplňovat…T.I.C. – This is Cambodia!

image