Je na čase posunout se dál…

Přesně před rokem jsem poslala Tereze respektive jejímu krásnému „severskému“ blogu TerezaInOslo hlas v soutěži Blogerka roku. Kdyby mi někdo řekl, že za pár měsíců budu mít svůj DVblog a pojedu na tříměsíční „Cestu za poznáním“, tak bych se mu vysmála. Rok se s rokem sešel a DVblog je nominován ve výše zmiňované soutěži v kategorii Objev roku. Kruh se uzavírá. 🙂 Jenže…

Měl to být blog pro rodiče a přátele, aby věděli, kde se zhruba s Filipem v daleké Asii nacházíme. Psaní mi ale začalo přinášet ohromnou radost a najednou jsem věděla, že ho nelze jen tak „vypnout“.

image

Procházím si fotky z cesty po Asii, vybavuji si vůně, barvy, nálady… Vzpomínám na úžasné zážitky a lidské příběhy plné laskavosti a optimismu… Teplý písek mi pálí do nohou, slunce mě oslňuje, šumění moře je tou nejlepší hudbou. Popíjím čerstvou kokosovou šťávu a v myšlenkách jsem zpátky na nádherném thajském ostrově Koh Lanta. Pak se zase rychle přemísťuji směrem do Kambodži a ohromného chrámového komplexu Angkor War – sedím v autobuse a dělám si poznámky, nechci zapomenout ani jednu maličkost, chci si vše uchovat hluboko v paměti.

image

image

V horách ve vietnamské Sapě mám před sebou fantastické výhledy na rýžová pole – tady se to píše samo! A co teprve na dvoudenní plavbě po ikonickém Mekongu v Laosu… V severním Thajsku sedím na zábradlí balkónu našeho hostelu, kde bylo jediné místo s fungující wifi. Občas je to i adrenalin. 🙂 Barma je srdcovka! Cítím doteky a úsměvy krásných a hodných lidí.

image

image

image

V létě jsme procestovali pro změnu Island! Opuštěná měsíční krajina se měnila ve zvlněné pahorky. Ohnivé sopky střídaly ledové království a členité fjordy. To vše je v mé paměti, to vše je zaznamenáno na DVblogu.

11850838_10205456976158449_1135792731_n
Největší odměnou po návratu z Asie byl rozhovor s jednou zaneprázdněnou známou.
„Člověče u toho posledního příspěvku jsem brečela.. Krásně napsané..“„Ty čteš DVblog?“ ptám se. „To jsem nevěděla.“„No jasně, sledovala jsem celou vaši cestu. Kam se chystáte dál?“

Jednu mou kámošku blog motivoval k rozhodnutí konečně odjet na delší čas do zahraničí. To je to, co mi dělá radost a přináší uspokojení!

Velké díky patří Filipovi, který četl všechny příspěvky jako první, jehož názoru si nesmírně cením…

Šťastnou cestu, ať míříte kamkoliv..

DV

Budu moc ráda, když dáte DVblogu hlas. Děkuju!

http://www.blogerkaroku.cz/nominovane-blogy/dvblog

 

Z Laosu do Thajska po Mekongu!

Jsme přes dva a půl měsíce na cestě, ale připadá nám to jako bychom odjeli z Prahy včera. Doslova každý den zažíváme neuvěřitelná dobrodružství, není čas na stýskání. Ale včera to poprvé přišlo! Stesk po rodině a přátelích! Znovu jsem si tady uvědomila, jak je důležité se obklopovat pozitivníma lidma. My na cestě za poznáním potkáváme neuvěřitelně zajímavé a přátelské bytosti! Ne vždy se dáme s každým do řeči, to jsou pak momenty, kdy si říkám: „Proč jsme se nebavili s tím zajímavým párem ze Španělska, tolik by mě zajímal jejich životní příběh.“ Věřím, že při cestování mohou vznikat přátelství na celý život. Podívejte se, s kým jsme se seznámili při cestě z Laosu do severního Thajska…

image

Tento příspěvek píšu na dlouhé dřevěné lodi, která pluje po jedné z největších řek světa – po Mekongu. Cesta z Luang Prabangu do laoského Huay Xai na hranice s Thajskem trvá dva dny. Vyrážíme na tzv. „pomalé“ lodi, na palubě je zhruba padesát lidí – turisté i místní. Neuvěřitelná směska zajímavých postav, se kterými máme strávit následující dva dny na jedné palubě! Je to poprvé po dvou měsících naší cesty, kdy se ocitáme v tak velké partě a nemá to chybu! Na lodi jsou mladí backpackeři všech možných národností, ale taky velmi sympatický postarší pár z Francie – Dominique a Denise. Všichni jsou neuvěřitelně v pohodě a užívají si cestu nádhernou laoskou krajinou. První den plujeme devět hodin, poté loď zakotví a jdeme se ubytovat do vesničky Pak Beng, která je uprostřed pustiny a v podstatě místní obyvatelé žijí jen z toho, že sem dvakrát denně přijede plná loď lidí. Je tady pár restaurací, dáme na doporučení Lonely Planet a jdeme do indického podniku Hasan, který se ukáže jako trefa do černého! V Laosu uprostřed džungle ochutnáme neskutečně dobrou indickou kuchyni! Tak to bych nečekala! 🙂

image

image

Druhý den ráno vyrážíme a máme před sebou opět zhruba devět hodin cesty. Atmosféra na lodi je skvělá – jedna Izraelka vyšívá, druhá maluje, třetí si čte knihu the Art of Happiness… Každý si cestu užívá po svém… Plujeme podél malých vesniček etnických menšin zapomenutou krajinou – připadám si jako ve filmu Cesta do pravěku. Podél řeky jsou krásné husté lesy, jedeme naprosto panenskou přírodou. Občas několik kilometrů nevidíme živáčka, a pak naopak míjíme skupinu dětí, které se koupou na břehu Mekongu. Někdy se stane, že zastavíme v improvizovaném přístavu (bambusový prut ve vodě) a nastoupí někdo z místních, to se pak nakládají různé pytle s rýží a jinými potravinami. Jsou to vskutku bizární obrazy! Idylku ale střídají i smutné pohledy, a to když míjíme úmyslně zakládané požáry kvůli odlesňování nebo planiny, které jsou už sežehnuté ohněm. To jsou chvíle, kdy si opět říkám, jak to s tou naší planetou dopadne v následujících letech…

image

image

image

Na lodi máme pohodlné sezení u „čtyřky“, naproti sedí dva místňáci – otec se synem. Od první chvíle působí plaše a pečlivě si nás všechny prohlížejí. Filip se rozhodne prolomit bariéru a tátovi koupí pivko a menšímu vykulenci limonádu. 🙂 Chopím se iniciativy a snažím se s pomocí slovníku zjistit, jak se jmenují. Bohužel se ukáže, že neumí číst ani psát a moje laoská výslovnost je naprosto katastrofální, není šance si s nimi popovídat. Tak si jenom přiťuknem a dál se navzájem sledujeme. 🙂 Po dvou pivech to už vypadá, že by nám pán rád něco sdělil, ale bohužel…

image

Na lodi zazní spousta zajímavých rozhovorů, ale nejvíc mě zaujal tento.
Zajímavý týpek z Izraele si povídá s holkou z Holandska (věk: okolo dvaceti let, oba mají notesy a malují).
Baví se o svých životních snech. Poslouchat cizí hovory je neslušné, ale tady na lodi jsme teď jedna rodina. 🙂
Kluk z Izraele: „Moc hezky kreslíš. Měla bys dělat pro Disneyho.“
Holka z Holandska: „Díky, jo máš pravdu, to by mě bavilo.“
Kluk: „Pokud si zatím půjdeš, tak se ti to určitě podaří. V dnešní době když se rozhodneš stát bubeníkem a dáš do toho veškerou vášeň, tak se jím staneš.“
Holka: „Jo, máš pravdu, dnes je možné všechno.“

Uvědomila jsem si, jak je tahle generace už jinde. Nepoužívají věty typu: „Myslíš, že kreslím dobře? Možná někdy..Kdo ví..“ Tihle mladí backpackeři jsou sebevědomí, cestují dlouhé měsíce po světě, jdou si za svým snem…

Příjemný vítr ochlazuje naše tváře, loď se pohupuje v pravidelném rytmu a já se pomalu propadám do krásného snu o pestrobarevné Asii…Až se probudím budeme nejspíš na thajské hranici a na cestě do města Chiang Mai.

image

K probuzení v Thajsku nedochází. Z lodi vystoupíme v laoském městečku Huay Xai cca v 17.30. S Dominiquem a Denise, Phillem z Německa a Alessandrem z daleké Sicílie nastoupíme do tuk tuku a míříme na laoskou hranici, která má zavírat v 18 hodin. Jaká náhoda, že se nám cestou tuk tuk porouchá a my ztrácíme drahocenné minuty..Zhruba po deseti minutách je jasné, že hranice překročit nestihneme. Přesto máme všichni výbornou náladu. Nějak to dopadne. 🙂 Přemýšlíme nad tím, jestli to mají tak sofistikovaně připravené, že se tady každý den odehrává tohle zinscenované představení nepojízdného tuk tuku. Docela bych tomu i věřila. Laosani prostě chtějí, abychom u nich utratili ještě „pár drobných“. 🙂 Po chvíli je přistaven nový stroj a vyrážíme k hranici.

image

První dojem dost depresivní – vše zavřené a těsně za hranicí hoří..Hledáme někoho, kdo nám podá informaci, co máme dělat, ale nikdo nikde..Bez povšimnutí projdeme imigrační branou, kde konečně najdeme týpka, který má na starost shuttle bus mezi laoskou a thajskou hranicí. Snažíme se mu vysvětlit, že potřebujeme získat v Laosu razítko, než nastoupíme do jeho busu. Nechápe…Jediné co chápe – prodat nám lístek na shuttle bus a nabídnout nám nevýhodnou směnu laoských kipů za thajské bathy…Po chvíli se vynoří imigrační úředník a s úsměvěm nám oznámí, že byl na večeři…Protože je po osmnácté hodině, musíme zaplatit extra poplatek, s čímž jsme tak trochu všichni počítali. :-). Jsme šťastní, že máme razítko v pasu a vyrážíme směrem k thajské hranici, kde je již vše v pohodě. Nemáme tentokrát rezervované žádné ubytování, a proto se rozhodneme následovat naše francouzské přátele do jejich hotelu. Večer se všichni sejdeme na večeři, vyprávíme si životní osudy a cestovatelské plány. Moc rádi jsme vás poznali a věřím, že se ještě někdy potkáme… 🙂

image
Teď už nás čeká Chiang Mai!!!

Laos a Luang Prabang!!!

Z vietnamské Sapy jsme si to namířili nočním autobusem do města Dien Bien Phu a druhý den rovnou na hranice. Laos nás dostal hned v prvních minutách! Imigrační úředníci byli velmi příjemní, usměvaví a vše bylo perfektně zorganizované. Ano, řekli si o pár nesmyslných poplatků, ale na to už jsme si tady zvykli. 🙂 Po čtyřech hodinách divoké jízdy po klikatých silničkách hustě zalesněnou krajinou jsme dorazili do města Muang Khua, kde jsme přestoupili a po dalších čtyřech hodinách jsme dojeli do „nejošklivějšího města“ v Laosu – pravda je taková, že Oudomxay nebylo vůbec špatné místo, jak psali v průvodci. Druhý den jsme se konečně vydali do města Luang Prabang – perly jihovýchodní Asie. “VIP“ autobus v půlce cesty začal stávkovat, což je tady poměrně normální jev. Řidič během hodiny vyměnil klínový řemen, opravil klimatizaci, pasažéři se občerstvili a mohlo se zase pokračovat. Abych nezapomněla v každém busu v Laosu dostanete při nástupu igelitový pytlík…Místní ho často během jízdy využívají a když je naplněn, letí samozřejmě z okna ven. 🙂

image

Když jsme vjeli do města Luang Prabang, zapsaného na seznamu Unesco, hned v prvních vteřinách jsme cítili, že tady zůstaneme o něco déle oproti plánu. Jako bychom se přemístili v čase a na jiný kontinent. Příjemně ospalou atmosféru vnímáme na každém kroku a okamžitě se ladíme na místní elegantní vyklidněnou energii. Ulice jsou čisté, žádní otravní nahaněči, ale jen milí lidé hovořící velmi dobře anglicky. Starodávná architektura se mísí s dřevěnými vilkami z dob francouzského kolonialismu. Město se může pochlubit 33 pozlacenými chrámy a na ulicích běžně potkáte mnichy v typických oranžových hábitech. Jako kavárenská povalečka jsem nadšená! Ulice jsou plné zajímavých restaurací, barů a kaváren. Po dvou měsících rýžových a nudlových orgií, je tahle kulinářská perla příjemnou změnou! Naše největší gastronomické objevy v LP:

K restauraci Dien Sabay se dostanete přes chatrný bambusový most. Jejich opravdovou specialitou jsou fondue. My ochutnali s kuřecím masem a zeleninou. Prostředí je neskutečně romantické – dřevěné altánky, posezení na zemi, plápolající svíčky…Neopakovatelná atmosféra uprostřed džungle.

image

Na snídani doporučujeme JoMa Bakery Cafe – skvělé pečivo, mrkvový dort a lahodná káva…Dánští majitelé se tu vskutku nezapřou.

image

Určitě stojí za to navštívit i místní noční trh, který je cenově velmi příznivý! Vše je čerstvé, v nabídce je i vegetariánský bufet.

image

Ikon Bar – Tlumené osvětlení, výzdoba ve stylu třicátých let minulého století a na zdech zajímavé citáty slavných osobností. Avizovaný Tom Waits chraptící z reproduktorů. A šachy…

image

Ubytovali jsme se v Apple Guest House. Majitel je Laosan, kterého v mládí adoptoval australský manželský pár – opět skvělý příběh! Nyní jeho adoptivní maminka Robin učí laoské děti angličtinu. Jak asi tušíte z předešlých příspěvků, dostali jsme opět nabídku, která se neodmítá. 🙂

image

Ráno nás Robin vyzvedla a jeli jsme společně na trh, kde jsme koupili dětem knížky pro výuku angličtiny. „Je to tady stále nedostatkové zboží, knihy se dost často ztrácejí,“ vysvětluje Robin. V autě s námi jede ještě Elza ze Skotska a Robin nám začne vysvětlovat, co nás čeká. „Vy dva dostanete třídu nejmladších žáků,“ ukazuje na mě s Filipem. „Budete učit děti anglickou abecedu. Umíte doufám takový ty dětský písničky?“ A začne zpívat: „Ej, bí, sí, dí, í, ef, dží…“ Uff, tak to teda neumíme… „Nevadí, tak se to zatím doučte,“ směje se Robin. Přiznám se, že jsem z toho docela nervozní. Jaká úleva, když přijedeme do vesnické školy a zjistíme, že děti mají sportovně-kulturní den. 🙂 A tak místo výuky předáme ředitelce školy knihy a pozorujeme vystoupení roztomilých malých tanečnic. Jsou to děti z velmi chudých rodin, školu mají vzdálenou třeba až deset kilometrů od domova. Některé nemají ani boty, většina z nich je ušmudlaná, přesto se na nás neustále smějí a vypadají neuvěřitelně šťastně. Strávili jsme s nimi krásné dopoledne, jsem ráda, že jsem je nemusela děsit svým falešným zpěvem. 🙂
image

Další velký zážitek v Luang Prabang byl obřad Tak Bat. Každé ráno za úsvitu prochází mnišští novicové městem, aby dostali od místních obyvatel almužnu v podobě rýže, banánů, oplatek. Neuvěřitelný zážitek – sedíte v šest hodin ráno na prašné ulici, před sebou máte připravené obětinky a čekáte až se k vám přiblíží procesí mnichů, kteří jsou oblečeni v tradičním oranžovém rouchu. Vybavuje se mi citát od předního učitele buddhismu Thich Nhat Hanha: „Jestliže trávíte veškerý čas pouhým přemítáním o budoucím úspěchu, úplně nám unikne život, protože ten se dá najít pouze v přítomném okamžiku.“

image
image

Okolí Luang Prabangu určitě stojí za prozkoumání. Na motorce lze vyrazit na nádherné vodopády Kuang Si, které jsou třicet kilometrů za městem. Projíždí se krásnou krajinou a tradičními vesničkami. Jediná nevýhoda je všudypřítomný kouř v ovzduší, který se šíří z nedalekých lesních spálenišť. V Luang Prabangu je v těchto dnech přes čtyřicetpět stupňů na slunci, takže osvěžení v ledové vodě pod kaskádou vodopádů přijde vhod. Po skoku do blankytně průzračného jezírka mě začnou okusovat malé rybky – ty, co máme v Praze na Václaváku a cizinci za ně platí velké peníze. 🙂 To je ráj! 🙂
image

Laos a Luang Prabang zejména, je místo, kam bychom se chtěli určitě ještě někdy vrátit!
image