Cesta do Kambodži aneb opouštím komfortní zónu

image

Stojím pár metrů za thajsko – kambodžskou hranicí, vzduch je horký a dusný. Intenzivní sluneční paprsky spalují moji tvář. Snažím se zhluboka nadechnout, ale všudypřítomný prach dává zabrat. Kapky potu mi stékají po zádech. Sedám si na lavičku, vedle sebe mám batohy, ve kterých je momentálně celý náš domov. Po čtyřech hodinách jízdy v přeplněném minibusu jsme konečně na nechvalně proslulém přechodu Poipet. K radosti mám ale daleko…

image

Pro vstup do Kambodži potřebujete vízum, které vám dají buď přímo na hranicích, nebo jako my využijete eVISA, které vám pošlou mailem do tří dnů od odeslání žádosti. Já ho obdržela dokonce za dva dny, Filip ho naopak dostal s jednodenním zpožděním, tedy přesně v době, kdy už jsme seděli v minibuse směr Kambodža… Podmínkou je mít ho ale vytištěné! To lze však velmi těžko uprostřed thajské pustiny. Předpokládáme, že bude stačit ukázat „zbloudilý“ email nebo si vízum jednoduše nechat vytisknout přímo na hranicích.

Střih. Nic z toho se nestalo…Příkaz imigračního úředníka zní jasně: „I need paper copy!“ a ukázal kamsi do dáli… A tak stojím sama se smíšenými pocity těsně za hranicí a čekám na Filipa, který hledá tiskárnu v proslulé „death zóně“ mezi kambodžskou a thajskou hranicí. Tolik jsme o ní četli a slyšeli…

Snažím se vstřebat pestrobarevný film, který se okolo mě právě promítá. „Tuktukáři“ číhají na kořist v podobě západních turistů, ale marně… Cestovatelé jsou upozorňováni na „dobrovolný“ Free Shuttle Bus, který je sváží na nedaleké autobusové nádraží. Místní nahaněč se mi každou chvíli ptá: „Rozumíš nápisu Free Shuttle Bus?“ A já v pravidelném intervalu odpovídám: „Ano!!!“ Žebrající ušmudlané děti na mě zkouší svoje triky. A mají trpělivost…„Nesmím povolit, nesmím povolit,“ říkám si v duchu, ale je to těžké. „Nepřenesla jsem se v čase?“ Dřevěné povozy přecpané zbožím (kokosy, proutěné košíky, plastové misky, benzín v pivních lahvích..) přetlačují přes hranici lidé, v lepším případě je dřevěňák zapřažený za „silnou“ motorku, kterou přidržují další dva borci, aby se nepřevrátila. Na skůtrech okolo mě projíždí celé rodiny – 3 a více osob na jedné mašině – normálka…Některé ženy mají na hlavě veškeré své živobytí – ovoce včetně stánku… Ty lépe oblečené v roztrhaných silonkách, minisukních a žabkách míří do místních hotelů a kasín – tam kde je teď někde Filip – aspoň doufám…Uff, to je mazec..

image

Střih, další obraz.. Filip odevzdává celníkovi pas, nasedá k nějakému týpkovi na skůtr a odjíždí kamsi do vnitrozemí naší nové destinace… Hmm, zvláštní pocit. Nerada vyhledávám tyhle situace. Umím totiž vymyslet hned několik katastrofických scénářů. „Tentokrát panikařit nebudu,“ říkám si potichu pro sebe. A už mi naskakují asociace typu: Vrátí se?? A když se vrátí, dostane zpět svůj pas?? A dost! Snažím se soustředit na přítomnou situaci – je přeci tak unikátní! Milý úsměv funguje všude! Zkouším to na všechny v okolí a oni mi to oplácí! Za chvíli jsou z nás kámoši! Už se necítím ohroženě, snažím se myslet pozitivně. Trénovala jsem to posledních pár měsíců a hele ono to funguje. 🙂 Však podle Lonely Planet jsme momentálně porušili hned několik pravidel. „Nikdy nedávejte pas z ruky, nebavte se s nikým v death zóně.“ Když se konečně uklidním, tak mi začne v hlavě znít tahle věta: „Nejlepší na Poipetu je, dostat se co nejrychleji pryč.“

Střih. Pozoruji cvrkot na rušné ulici a nemůžu se toho nabažit. Tolik barev, tolik zajímavých milých lidí. Usmívám se a jsem bláznivě šťastná! Mám chuť pozvat všechny nové pohraniční přátele na pivko! Vidím totiž Filipa, jak se blíží k hranici a v ruce má vytištěné „e-vízum“! Kambodža nás přivítala se vší parádou! Ale i tom je naše cesta za poznáním…

image

Přemýšlím, kolikrát jsem musela v minulém roce tzv. vystoupit ze své komfortní zóny a že to nebylo vůbec jednoduché. Nejde ty situace srovnávat, i když..proč ne? Někdy je prostě dobré vypustit z hlavy staré nefunkční programy a snažit se myslet pozitivně. Funguje to! Nevím, jestli Filipův „visa trip“ trval hodinu či dvě, ale obrázky, které se mi zaryly do paměti už nikdy nezmizí. Tolik mikropříběhů v prašném závoji poipetské hranice bych nejspíš nikdy nezažila. Já a Kambodža jsme měly čas jen pro sebe, musely jsme si na sebe zvyknout. Jsem za to velmi vděčná a cítím, že to tady bude vyjímečné! Čekají nás úchvatné chrámy Angkoru. Místo kam jsem se vždy chtěla podívat. Sny se začínají naplňovat…T.I.C. – This is Cambodia!

image

2 komentáře k “Cesta do Kambodži aneb opouštím komfortní zónu

  • 8.3.2015 at 9:04
    Permalink

    Příběh začíná slušně gradovat a je velice poutavý … stejně jako Tvé psaní, Dominiko ¦). Mějte se!

    Reply
    • 15.3.2015 at 16:37
      Permalink

      Dekujeme 🙂 Zdravime!

      Reply

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *