Jak jsem krmila velryby…

IMG_9255

Tuším, že tento výlet bude zlomový! Húsavík, jedenáct hodin dopoledne, polojasno, bezvětří, hladina oceánu se zdá naprosto klidná – ideální podmínky pro plavbu. Nastupujeme na velkou dřevěnou loď, kde je spousta dalších nadšenců, kteří jedou pozorovat velryby. Všichni si oblékáme vyteplené slušivé overaly – z outdoorových turistů je záhy polární expediční skupina. Dostáváme první instrukce: „Muž přes palubu – okamžitě hlásit kapitánovi! Je vám nevolno? V žádném případě nechoďte na toaletu, zůstaňte na palubě a „nakrmte“ ryby… Pokud spatříte velrybu, hlaste pozici jako na ciferníku – tři, šest, devět, dvanáct. Dvanáct je příď – aby bylo jasno! Jste připraveni? Vyplouváme!“

lod

Na širém moři se začíná loď silně houpat, vlny jsou čím dál větší. Záhy si uvědomuji, že tohle asi není aktivita úplně pro mě… Ale čeho se bát… Nedělají tuto výpravu poprvé, je to již třetí generace místních rybářů, tak proč zrovna my bychom se měli potopit… Když se podívám za sebe, jak se loď naklání, říkám si: „Co tady sakra dělám?!“ Místo na přídi se zdá jako strategické. Všichni jsou napnutí, kdo spatří první ploutev velikána! Po hodině cesty vplouváme na místo, kde se často vyskytují. Vlny jsou čím dál větší, loď se houpe ze strany na stranu…

IMG_9232

Přesně ve chvíli, kdy se objeví na mořské hladině první obr, ucítím silnou nevolnost. Mořská nemoc? No to snad nééé! Všichni se přemísťují na příď, kde byla spatřena velryba, začnou vytahovat foťáky a s nadšením čekají až se vynoří znovu. V tu samou chvíli běžím v protisměru na záď, rozrážím lidi a říkám si: „Klapne to?“ Vyjde to jen tak tak. Doběhnu a už… Další velikán na hladině, lidé nadšeně jásají a já nevím, co dělat dřív… To je teda situace! A tak krmím ryby a ještě mám pocit, že mi k tomu fandí! Když to skončí, posadím se a teprve teď zjistím, že tam nejsem jediná, jsou tam ještě další tři úplně bílí suchozemci, kteří jsou na tom stejně. Připadám si jako na trestné lavici, je to tak nespravedlivé! Angličanka mi podává papírový ubrousek, Ital se na mě usměje a řekne: „Sea sick?“ Já: „Oh yeea.“ Do konce celé plavby sedím na zádi. Snažím se udržet svůj žaludek na uzdě, ale je to těžké, nejsem holt žádnej mořskej vlk, jsem prostě kavárenská povalečka.. Podívám se večer na fotky…A přesně v tu chvíli uslyším: „number six“, všichni se ženou na záď a přímo před naší trestnou lavicí se zjeví ploutev obra… „Nádhera!“

IMG_9237

velryba filip

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *