O pokoře…

image

Jsme na místě! Naším domovem pro následující týden bude nádherný ostrov Koh Lanta, který leží necelé tři hodiny jižně od známého letoviska Krabi. Při cestě „luxusním VIP minibusem“ se mi několikrát vybavilo slovo pokora. Ptáte se proč?

Zhruba po hodině jízdy, řidič odbočil ve vsi do malé, nepříliš vzhledné uličky, kde stál tuk tuk s kokosy okolo kterého se batolilo malé dítě. Zastavil, otevřel dveře minibusu a neřekl ani slovo. Začali jsme na sebe s ostatníma nechápavě zírat až se někdo zeptal, jestli máme vystoupit. Pochopili jsme, že ano. Přesunuli jsme se do místnosti, kde byli další zmatení a neinformovaní cestovatelé. Paní za přepážkou začala lidi rozdělovat do skupinek. Jak se nám ulevilo! Jen přestupní stanice. 🙂

image

Když došla řada na nás, rozhovor probíhal zhruba takto:

Paní za přepážkou: Dejte mi hotelový voucher na transfer.

Filip: Omlouvám se, ale žádný voucher nám nedali.

Paní: Musíte mít voucher, abyste mohli pokračovat dál.

Filip: Opravdu nám žádný nedali. Řekli nám, že transfer na Koh Lantu je zařízen a že se tudíž nemusíme o nic starat.

Paní: Počkejte chvilku, musím vyřídit další lidi.

Ustupujeme stranou a sledujeme, jak všichni ostatní dostávají samolepku na triko výměnou za voucher. Všechny dokumenty si fotíme. Teď by se nám taková kopie v mobilu hodila. Ale jak si měl člověk vyfotit něco, co nikdy neexistovalo?

Paní: Pojďte sem. Volala jsem do vašeho hotelu a potvrdili mi, že vám voucher vydali. Nejspíš jste ho někde ztratili. Vypadal takto.

Začne mávat kopií dokumentu, kterou hotel před chvíli nafaxoval.

Filip: Určitě jsme žádný nedostali a tím pádem ho nemohli ztratit…

Úřednice však trvá na svém a jede si dál svoji teorii.

Paní: Takové věci si musíte hlídat a zvolá: „You make other people terrible!“

Významně se rozhlédne okolo a upozorní nás na „ztrápené“ spolucestující, kteří čekají na další bus, ten je však zatím v nedohlednu. Rozhodně nevypadají „terrible“ a už vůbec ne z toho, že jsme čekání  na jejich další spoje nějak negativně ovlivnili. Začínám toho mít dost, nadechuji se a chci spustit, že v tom mají bordel a že my za nic nemůžeme. Filip mě ale včas zadrží a promluví.

Filip: Moc se omlouváme, máte asi pravdu zřejmě jsme ho opravdu někde ztratili. Děkujeme Vám, že jste se spojila s hotelem a vše tak rychle a perfektně vyřešila.

Já jen nechápavě zírám…Paní se uklidní, vypíše potřebné papíry a my můžeme vyrazit dál.

Filip poprvé vysloví slovo pokora a mně to začne docházet. Je úplně jedno, kdo má nebo nemá pravdu. Jsme v cizí zemi, jiné kultuře a je tedy rozumné přistoupit na zdejší pravidla. Být pokorný neznamená nechat si vše líbit, ale umět potlačit své ego, přijmout i zjevnou nespravedlnost, která je v tomto případě vlastně zanedbatelná. Důležité je vyřešit vše v klidu a s úsměvem. Přemýšlím, kolik lidí z mého okolí by to ustálo včetně mě samotné. V téhle zkoušce jsem propadla, pokoru budu muset ještě trénovat. Nejsem ale jediná. Na další zastávce řidič naznačuje třem německým turistkám, že už jsou v cíli a nemají dál zaplaceno. Jedna z té party začne mávat oblíbeným voucherem, odmítá vystoupit a dost se rozčiluje. To jí ovšem nepomůže. Tady jsou prostě jiná pravidla. 🙂 Říkám si, proč nás ve škole takové věci neučili… Znám spoustu lidí, kteří by potřebovali absolvovat „kurz pokory“.

image

No nic. Myslím, že na naší cestě, budu mít ještě spoustu možností potrénovat. Filip to má v sobě tak nějak přirozeně…

Teď už nás na nějaký ten čas čeká jen koupání, opalování a lenošení. 🙂

image

image

image

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *