Poutníci jsou taky lidi…

Je půl osmé ráno, venku je ještě tma, za okny Albergue (ubytovny pro poutníky) silně bubnuje déšť… Rychle vyskočit z postele, provést základní hygienu, zabalit věci do batohu… Zkontrolovat puchýře a hlavně nezapomenout namazat nohy měsíčkovou Indulonou! Skočit do bot a vyrazit na další etapu Camino Santiago de Compostela. Prostě jen jít… Vyčistit si mysl, vnímat přírodu, unavit tělo… Takto probíhají naše dny na Camino – každý den stejný a přesto úplně jiný – nabitý neskutečnými zážitky, zajímavými příběhy, únavou i radostí… Upřímně? Na začátku Camina jsem nevěřila, že to dám. Nejsem totiž výrazně „sportovní“ typ, raději dávám přednost městskému životu před touláním se krajinou. Jsme „poutníci začátečníci „, přesto máme za sebou pátý den a 92 kilometrů v nohách! Zbývá nám jich už pouhých 67. 🙂 Pořád nechápu, že jsem se na tuto neskutečnou pouť vydala. Nelituju, jsem šťastná! Je to skvělej pocit! Kdo to nezažil, nemůže pochopit. „Only those who have walked the „Camino“ know what it means,“ jak se píše v našem průvodci od Sérgio Fonseca, který jsme úplnou náhodou zakoupili v Lisabonu. My jsme si to také neuměli představit… Hlavou se mi honí spousta myšlenek a pocitů… Vítejte na Camino…

„Poutníci jsou taky lidé nebo ne?“ Přivítá nás majitel Slow City Hostelu Albergue v nádherném městě Ponteverde. Když se na sebe podívám v zrcadle, tak si nejsem úplně jistá. Kouká na mě holka v pláštěnce, kšiltovce a super návlecích do deště slepených z igelitky značky RockPoint. Sama bych si nabídla tak ubytování pod mostem… V tuto chvíli – na konci dne po několikakilometrové trase je naše inteligence na bodu nula. Nejhorší jsou vždy poslední tři kilometry do cíle – hlava už ví a nohy tuší… Každý den mě bolí jiné svaly – jedu na autopilota – zvednout nohu, zvednout druhou. Vtípky se pohybují na úrovni 2.B. Já: Za náma jdou nový, vypraný v Pervolu.“
Filip: „To byli ovčáci – maximálně čtveráci.“ „Ponožky suš na dva cykly.“ Mozek je vypnutý… Veškerá energie je soustředěna do nohou. 🙂

Víte, co? Vůbec neřeším, jak na Camino vypadám. Jediné po čem v závěru dne toužím je horká sprcha, sundat bágl a boty… Uff to je úleva. Co mě ale každý den udivuje je, kde se v člověku, který nemá vůbec žadnou kondičku bere ta síla? Ano, mluvím o sobě. Co se mýho zdraví týče – poslední půlrok byl celkem náročný. A tady zjišťuju, že se tělo dokáže zregenerovat už za pár hodin. Ráno mě nic nebolí a můžu znovu vyrazit!

Pochodujeme pohádkovým lesem! Je jedno, jaké je počasí, protože na všem lze nalézt něco pozitivního. Návrat k přírodě, čistá mysl, důvěra v sama sebe… To vše se mi tady neustále honí hlavou. Absolutní ticho – nikdo nikde. Jen vy a cesta před vámi…

Krásně zelené lesy střídají voňavé louky.. Po chvíli procházíme malebnou vesničkou se starodávnými kamennými domy. Nahlížíme do upravených rozkvetlých zahrad a občas i pronikáme do života místních lidí a nejen lidí – také zvířat – na Caminu můžete potkat i divočáka! 🙂 Na cestě zapojujeme intenzivně všechny smysly – voní tu citróny, pomeranče, a i grilované ryby… Vše najednou… A místní nás zdraví – Bon Camino!

Radost, odvaha a svoboda… Smysluplnost, pokora a laskavost… Tahle cesta je pro nás velkou lekcí.
Díky pouti oceňuju dokonalost přírody! Vidím detaily, kterých si v „normálním“ životě nemáte šanci všimnout. Užívám si to! Zároveň vnímám laskavé chovaní místních a soudržnost poutníků, který na cestě potkáváme…

Zbývá už jen 67 km – držte nám palce! Díky! Bon Camino! 🙂

image

image

image

image

image

image

image

image

image

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *