Kdo si stihne přečíst tento článek?

Jsme ještě lidé, nebo pracovní stroje, které jsou čtrnáct hodin zapnuté?“ Na tuto otázku a spoustu dalších se snažil odpovědět Erwin Heller v interview Tomáše Lindnera pro časopis Respekt. Nabízí se otázka: Kam to s naší civilizací spěje, když už zakládáme hnutí typu Slow Food, Slow Fashion, Slow Movement a čteme knihy jako je Chvála pomalosti od Carla Honoré…? Rozhovor s Erwinem Hellerem, který se snaží přitáhnout pozornost k potřebě zpomalit moderní život, jsem přečetla bleskovou rychlostí (ano, jaký to paradox..) a pak jsem omylem vyslechla jeden velmi zrychlený hovor… Zajímá vás o čem byl?

IMG_8240

Sedím v mé oblíbené karlínské kavárně, dávám si výborný mrkvový dort, zázvorový čaj a snažím se soustředit na pracovní maily. Jde to ale těžko… U vedlejšího stolu zrovna probíhá nejzběsilější rozhovor, který jsem od mého návratu z tříměsíční cesty po Asii slyšela…

Žena (cca 30 let): „Potřebuju denně spát aspoň čtyři hoďky, aby to moje tělo dávalo. Chtěla bych chodit plavat, cvičit, běhat, bruslit, ale večer po práci už to nedávám. Ale zase kdybych tolik nepracovala, tak by mi asi jeblo.“

Muž (cca 35 let): „Já to mám úplně stejný. Mám teď dobře našlápnuto, musím makat na sto deset procent. Do pěti let se mi to ale vrátí. Pak začnu konečně cestovat a užívat si života. Teď to musím ještě vydržet. Každej pátek si zajdu vylejt hlavu do baru – normálně se restartovat, abych mohl vůbec fungovat. Nejhorší ale je, že musím bejt na tom blbým mailu 24/7.“

Žena: „Nemám čas si vlastně ani stěžovat. Nejhorší je, že nemám prachy na to, abych si koupila svůj byt, tak pořád bydlím u rodičů.“

Muž: Hele, najdi si chlapa, kterej bude akční a bude tě motivovat ještě k vyššímu výkonu. To je pak teprv mazec!

Zvedla jsem oči od klávesnice a konečně se podívala na ty dva „vystreslé stroje“. A pak mi to došlo! Co jsem se vrátila z Asie, tak nejčastější slovo, které slýchám je: „Nestíhám!“ Jako by to bylo nějaké zaklínadlo.. Začnou se mi vybavovat věty, které jsem často v minulosti vyslovovala, když mi někdo zavolal. „No, co je? Já teď nemůžu, zavolám ti večer! Mám jednání, děje se něco?“ Nestíhám, tak povídej, ale rychle…“

IMG_9916

Střih. Rok poté. Před očima mám obrázky ospalého městečka Luang Prabang v Laosu, kde se zastavil čas. Vzpomínám na kouzelné trhy v Siem Reap v Kambodži, kde prodavačky v mezičasech odpočívají v sítích a když si chcete koupit maso, tak vás s úsměvem obslouží. Nebo jak si během dne dávají místňáci ve vietnamském Can Tho tradiční ledovou kávu a popíjejí ji se zvláštním klidem. Úplně před sebou vidím ladnou pomalou chůzi krásných barmských žen, které na hlavách nosí košíky plné ovoce a ještě se přitom stihnou usmívat na kolemjdoucí…

DSCN5266

IMG_8386

IMG_8279

IMG_2736

Nestrávila jsem tři měsíce v Asii, abych do toho zase spadla! Zaklapávám notebook a jdu se jen tak projít podél Vltavy. Schválně se procházím co nejpomaleji, usmívám se a vybavuje si mi věta Erwina Hellera: „Stále někam běžím, ale stejně nikdy do cíle nedoběhnu, jako v Ezopově bajce o zajíci a želvě.“

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *