Slovinsko – ideální místo pro život?

Dostala jsem k narozeninám od mého muže pytlíček. Puzzle. Když jsem zapasovala poslední dílek a zkompletovala tím celý obraz, musela jsem ještě rozluštit, co znamenají jednotlivé číslice. Podařilo se! Večeře v Hiša Franko – 48. nejlepší restauraci na světě podle The World’s best 50 restaurants, která je také známá z pořadu Chef’s Table. Příběh tohoto podniku je neuvěřitelně zajímavý a dost mě baví. Tedy hlavně příběh šéfkuchařky Any Roš… Prostě ne vždy musíte žít život, který vám někdo nalinkuje, nemusíte studovat, co si přejí vaši rodiče, protože pokud máte pro něco vášeň a talent, tak se k tomu stejně dostanete, tak jako Ana… Stačí jedno setkání a život se vám změní – tedy pokud máte odvahu..

A teď jsme tady a čeká nás 11 chodů od nejlepší šefkuchařky světa pro rok 2017, od ženy, která měla být původně diplomatkou! U vchodu nás vítá její manžel Valter, který si nás pamatuje z minulého roku, když jsme navštívili jeho bistro/pivní bar v Kobaridu – Hiša Polonka. Minulý rok jsme totiž ve Slovinsku strávili část naší svatební cesty…

Restauraci Hiša Franko sleduju na sociálních sítích už poměrně dlouho a najednou jsme tady. Pořád tomu nemůžu uvěřit. Začíná ohňostroj chutí a vjemů! Každý chod je pečlivě představen a napárován s vybraným slovinským vínem. Všechny mé smysly jsou ve střehu! Krásný servis, vůně a různorodé chutě. Švestka a pět různých konzistencí, fermentovaný fík, dýně a lesní plody, pstruh duhový a mnoho dalších delikates.. Nemá to chybu – snad jen, že se blíží jedenáctý chod a tedy konec degustace…Krásný zážitek, věřím, že se sem brzy vrátíme…

Vesnička Kobarid je blízko Triglavského národního parku, proto jsme náš výlet spojili s návštěvou Tolminského korita a samozřejmě jsme nevynechali řeku Soču – smaragdovou krásku.. A druhý den jsme vystoupali na horu Matajur do výšky 1641 m.n.m. Byli jsme doslova jednou nohou v Itálii a druhou ve Slovinsku. Počasí nám přálo a viditelnost byla nádherná..

A co mě baví na Slovinsku?

Z Lublaně jste za dvě hodiny v nádherných horách a zároveň i za dvě hodiny u moře. Ideální země pro život. Chcete si zalyžovat? Tak šup do hor! Chcete se vykoupat v moři a dát si dobrou rybu? Tak hurá na jih do Piranu. Shodli jsme se s Filipem, že jsou dvě místa v Evropě, kde bychom si dovedli představit žít, kdyby bylo “nejhůř” – Lublaň a Lisabon.

Slovinsko má pro nás dva velký rozměr.. Před rokem jsme zde prožili krásný svatební obřad, který byl jen pro nás dva a svědkem nám bylo pouhé šumění moře. Na pláži Strunjan jsme si řekli svatební slib. Tohle místo navždy zůstane v našich srdcích.

A Piran? Romantické městečko, které nám učarovalo. Procházíme se úzkými uličkami a jen tak bloumáme a užíváme si klidu. Je tady neskutečně příjemná atmosféra. Nikdo nikam nespěchá.. Život je rázem o něco pomalejší. Je nám tady dobře. Někdy je dobré odpojit se od každodenního shonu a prostě vypnout mozek..

Ono vám totiž vůbec nic neuteče – jediné, co by vám mohlo utéct je život sám…Tak já jdu zase bloudit historickými uličkami.. 🙂

Šťastné Norsko!

Nejkrásnější obrazy z Norska – země, která patří k nejšťastnějším na světě podle World Happiness Reportu. V minulém roce byli první – letos se musí “spokojit” s druhou příčkou. Začínám chápat, že se skandinávské země, tak často umísťují v první desítce! Důvěra, slušnost a všudypřítomné úsměvy nás provázely po celou naši cestu! Česká republika se letos umístila 21, máme co dohánět… 😄

Co mi tato šťastná země dala? 💚

•Poznala jsem svoje limity a zároveň svoji sílu. Lidské tělo je prostě dokonalé a nepřestává mě fascinovat. 7 hodinový trek/stoupání z 0 m.n.m z vesničky Sundall do 1450 m.n.m. na ledovec Folgefonna se stal zážitkem na celý život! A ten všudypřítomný absolutní klid! Říká se, že ticho bude v budoucnu velmi žádaný artikl… 😄

•Dechberoucí příroda nás naprosto okouzlila. Bavilo nás objevovat místa mimo turistické trasy. Jít v zástupu na Trolí jazyk není žádná zábava, ale každý má rád něco jiného 🙂 Za tipy moc děkujeme Kyle z Mogen Turisthytte a bloggerce Heart My Back Pack… 🙏

•Důvěra, slušnost, laskavost nás provázely na každém kroku. V Norsku mají unikátní systém turistických chat tzv. DNT. Po celém Norsku jich je 500 a z toho 450 jsou tzv. self service, zbylých 50 má recepci, polopenzi. V chatách, které jsou bez správce, zanecháte peníze přímo na místě. Vyplníte, co jste snědli z místních zásob a hodíte peníze přímo do připravené bedny – existuje i možnost placení kartou. A samozřejmě chatu zanecháte v takovém stavu, ve kterém jste ji našli… Prostě důvěra! Nikoho ani nenapadne to nějak “ošulit”. Myslím, že na tomto bychom měli v Čechách ještě zapracovat…

•Miluju moře a pláže a na ty taky došlo!!! Po celou dobu jsme měli nádherné slunečné počasí! Což nám neustále místní lidé zdůrazňovali, jak obrovské máme štěstí. Je to prý velmi unikátní… 🌞 Takže pláštěnka, nepromokavé návleky a svetry zůstaly na dně batohu… Děkujeme! 🙏

•A zvládla jsem výzvu – žadné nápoje v plastu, prostě jen doplnit vodu do láhve, když je potřeba, jak lehké! Jde jen o změnu nastavení mysli. Za celou dobu s tím nebyl problém a nikomu to nepřišlo divné. A když si představím, kolik plastu jsme mohli vyprodukovat. Mám upřímnou radost.. 💚

Milé Norsko jsi krásné a my se brzy vrátíme! 😊

Šťastnou cestu, ať jste kdekoliv!

Začala jsem běhat a baví mě to!

Pořád jsem si říkala, co všichni mají na tom běhání… Nevím, jestli za to může moje kamarádka Anička, která mi napsala velmi “motivující” věnování do své knížky nebo rozhodnutí mého muže, že začne zase běhat či knížka Labyrint pohybu od Pavla Koláře… Každopádně jsem začala běhat a začalo mě to bavit! Tedy ehmm… Byli jsme zatím dvakrát a potřetí jsme si dali hned závod! A proč ne?! Jde přeci o radost…V pátek jsem ještě netušila, že absolvuju za tento víkend dva závody! 🙂

Běžím si svým klidným tempem, snažím se soustředit na dech, užívám si krásnou přírodu. V sobotu jsme absolvovali náš první společný závod – “Běh pro paměť národa” v Oboře Hvězda. „Až poběžíte myslete na někoho, kdo běžet nemůže.“ Zaznělo na začátku závodu. A tak jsem měla celou dobu na mysli příběh paní Zdenky Fantlové – přeživší holocaustu. Četla jsem její nádhernou knihu “Klid je síla, řek’ tatínek”… Závod jsem si užila, moje meta byla: doběhnout!

Ale co se nestalo! V neděli ráno jsem se probudila plná síly a zjistila jsem, že na Ladronce se běží Běh pro paraple. Další závod, kterým mohu pomoci! Máme to kousek od domu, tak proč to nezkusit! Trať byla mnohem jednodušší, ale za to horko bylo větší. Zažila jsem krásný moment – když holčina před mnou nabídla pomoc klukovi na vozíčku! To bylo fakt krásné a silné. Velký respekt!

Teď ležím doma, nohy nahoře, popíjím Aperol a říkám si, jak to je úžasný, co to naše tělo všechno zvládne. Bez tréninku proběhnu cílovou páskou a hned dvakrát… Cítím vděčnost a zase jen vděčnost… Nekonečné sebepoznávání…

Běhejme pro radost a když to půjde, tak i pro dobrou věc… 🙂