Co se s námi stalo?

11850838_10205456976158449_1135792731_n

Sedíme v kempu Skaftafell v Národním parku Vatnajokull kousek od největšího ledovce mimo polární kruh. Je tady zhruba padesát turistů, kteří si zde udělali základnu, aby mohli obdivovat nadpozemsky krásnou krajinu. Výhledy jsou tak ohromující! Všímám si ale, že více než nádherná panoramata je naše pozornost stále častěji upřena zcela jiným směrem…

11850831_10205456963878142_1575711529_n

Lidé se nedotýkají ani neobjímají, ale svírají křečovitě své „iphony“. Neusmívají se na své partnery, ale na „likes“ u příspěvků na Facebooku. Skypují se svými rodinami, které jsou na druhém konci světa, místo aby si povídali s tím, koho mají vedle sebe. Chatují s kámoši, místo aby bavili partu lidí, se kterou jsou na Islandu. Vkládají fotky na Instagram, místo aby, se snažili zaznamenat každý moment do své paměti. Píší blogy, protože chtějí sdílet zážitky se svými virtuálními přáteli. Nejčastější otázkou kterou slýcháme denně je „Have you got a WiFi?“ I my sami si uvědomujeme, že nás tento on-line svět už dávno pohltil. Co se s námi stalo?

Odpojili jsme se od přírody, od nás samých. Jak to, že už neumíme prožívat přítomný okamžik naplno? Snažíme se představit, jak to tady muselo vypadat před dvaceti lety. Lidé si povídali, zpívali, hráli, bavili se, obdivovali zdejší nádhernou přírodu, dávali si typy na výlety…Čas nelze vrátit, ale můžeme se inspirovat…

Filipovi právě došla baterka v iphonu, elektrické zástrčky tu mají zaslepené a info centrum, které za poplatek nabíjí chytré přístroje je už zavřené. Co teď???

Otevíráme láhev červeného vína a začínáme si vyprávět…Vzpomínáme, jak jsme před dvěma dny zakotvili ve vsi, která měla 190 obyvatel. Navštívili jsme jediné místo, které tu bylo v podvečer otevřené. Jídelna Brekkan byla zároveň obchůdkem, barem, turistickým info centrem, ale hlavně místem, kde se všichni scházejí, celé dny si povídají, popíjejí a sdílejí okamžiky v reálném čase… Velmi inspirativní Island navrací lidi ke kořenům…Tak to cítím a pevně v to doufám…

11823743_10206895939664470_1401711846_n

Jak jsem krmila velryby…

IMG_9255

Tuším, že tento výlet bude zlomový! Húsavík, jedenáct hodin dopoledne, polojasno, bezvětří, hladina oceánu se zdá naprosto klidná – ideální podmínky pro plavbu. Nastupujeme na velkou dřevěnou loď, kde je spousta dalších nadšenců, kteří jedou pozorovat velryby. Všichni si oblékáme vyteplené slušivé overaly – z outdoorových turistů je záhy polární expediční skupina. Dostáváme první instrukce: „Muž přes palubu – okamžitě hlásit kapitánovi! Je vám nevolno? V žádném případě nechoďte na toaletu, zůstaňte na palubě a „nakrmte“ ryby… Pokud spatříte velrybu, hlaste pozici jako na ciferníku – tři, šest, devět, dvanáct. Dvanáct je příď – aby bylo jasno! Jste připraveni? Vyplouváme!“

lod

Na širém moři se začíná loď silně houpat, vlny jsou čím dál větší. Záhy si uvědomuji, že tohle asi není aktivita úplně pro mě… Ale čeho se bát… Nedělají tuto výpravu poprvé, je to již třetí generace místních rybářů, tak proč zrovna my bychom se měli potopit… Když se podívám za sebe, jak se loď naklání, říkám si: „Co tady sakra dělám?!“ Místo na přídi se zdá jako strategické. Všichni jsou napnutí, kdo spatří první ploutev velikána! Po hodině cesty vplouváme na místo, kde se často vyskytují. Vlny jsou čím dál větší, loď se houpe ze strany na stranu…

IMG_9232

Přesně ve chvíli, kdy se objeví na mořské hladině první obr, ucítím silnou nevolnost. Mořská nemoc? No to snad nééé! Všichni se přemísťují na příď, kde byla spatřena velryba, začnou vytahovat foťáky a s nadšením čekají až se vynoří znovu. V tu samou chvíli běžím v protisměru na záď, rozrážím lidi a říkám si: „Klapne to?“ Vyjde to jen tak tak. Doběhnu a už… Další velikán na hladině, lidé nadšeně jásají a já nevím, co dělat dřív… To je teda situace! A tak krmím ryby a ještě mám pocit, že mi k tomu fandí! Když to skončí, posadím se a teprve teď zjistím, že tam nejsem jediná, jsou tam ještě další tři úplně bílí suchozemci, kteří jsou na tom stejně. Připadám si jako na trestné lavici, je to tak nespravedlivé! Angličanka mi podává papírový ubrousek, Ital se na mě usměje a řekne: „Sea sick?“ Já: „Oh yeea.“ Do konce celé plavby sedím na zádi. Snažím se udržet svůj žaludek na uzdě, ale je to těžké, nejsem holt žádnej mořskej vlk, jsem prostě kavárenská povalečka.. Podívám se večer na fotky…A přesně v tu chvíli uslyším: „number six“, všichni se ženou na záď a přímo před naší trestnou lavicí se zjeví ploutev obra… „Nádhera!“

IMG_9237

velryba filip

Čtyřicet kilometrů od polárního kruhu…

11830774_10205414895546460_2055112506_n

Vypadá to, že jsme se ocitli na úplně jiné planetě…. Projíždíme měsíční krajinou a nikde žádní lidé, cítím obrovskou svobodu a klid. Čas se zastavil, není důležitý… Občas se dostaneme do vesničky, kde je jen pár domů, ale pak zase dlouho jedeme a potkáváme jen stáda ovcí, divoké koně, hejna ptáků, kteří křižují stále se měnící oblohu. Tolik krásných obrazů! Jako by to byly jen filmové kulisy, jako by ta krása nemohla být opravdová! Za každou zatáčkou, útesem či horizontem se ukáže vždy něco nového, dramaticky skvostného! Pokaždé lapám po dechu a vykřiknu: „Vidíš to? To je nádhera!“ Zelené pláně střídají vysoké hory pokryté sněhem. Špičaté rozeklané útesy obměňují dlouhé úzké fjordy. Jezera, říčky, vodopády, oceán… Nevím, kam mám koukat dřív. Je to všechno tak intenzivní.

11793222_10205414895386456_655481781_n

Máme za sebou západní část ostrova a vydáváme se prozkoumat sever…

P.S.

Ještě trochu čísel. 🙂

Na Islandu žije přes 300 000 obyvatel na ploše 103 000 km2 (cca rozloha ČR), což z něj činí nejřidčeji zalidněný evropský stát. V Rejkjavíku a okolí žijí dvě třetiny islandské populace. Je zde dvakrát více ovcí než lidí. 🙂

11749803_10205414895746465_1484713062_n

11793289_10205414895706464_81262042_n

11798365_10205414895626462_558039340_n

11823812_10205414895586461_92058498_n

11119514_10205414895426457_468224042_n

11787237_10205414895506459_2011922751_n

 

11830248_10205414895466458_947578248_n